Ukrajinské Karpaty

Zahraniční

Datum: 27. 4. - 8. 5. 2007


UKRAJINSKÉ KARPATY

Na úvod – letošní zima byla extrémně teplá s nedostatkem sněhu. Navíc celý duben nepršelo, takže vody bylo všude míň než málo. To určitě ovlivnilo i vodní stavy na Ukrajině. Řeky na severní straně Karpat (Latorica, horní Rika, Opir, Stryj, Sviča …) byly totálně suché, kopce jsou zde nízké a bez sněhu. Vodu naopak měly řeky na jižní straně Karpat (Těresva, Tisy, a hlavně Černý Čeremoš) – kopce jsou tady vysoké a bylo zde ještě sněhu spousta.

PÁTEK 27.4.

22:00 odjezd z HK (0 km), Svitavy, Olomouc

SOBOTA 28.4.

01:30 Makov – hranice Česko/Slovensko

05:00 Podbánské (405 km)

10:00 na vodu

BELÁ 17 km

Podbánské - Dovalovo

> Podbánské 75 cm

Slovenská klasika, vody máme rozumné minimum.

15:00 odjezd na Prešov, Michalovce; cestou zastávka u kopce Sivá brada u Spišského hradu

20:00-22:00 Vyšné Německé, hranice Slovensko/Ukrajina (662 km), pokračujeme na Užhorod, Mukačevo, Svaljavu. Změna času 22:00 = 23:00

01:00 spíme u řeky Latorica asi 10 km nad Svaljavou u silnice kousek před prvním mostem přes řeku. (Od hranice na Kyjev pěkná nová silnice, kolem Svaljavy obchvat – není v mapě.) (749 km)

NEDĚLE 29.4.

LATORICA A VIČA – úplně suché (i pod Svaljavou).

BORŽAVA 13 km

Kerecki/Kušnica - Dovge

> Dovge 28 cm

Začínáme pod vesnicí Kerecki. Voda v řece nějaká je, protože teče z vyšších kopců než Latorica, kde jsou ještě zbytky sněhu. Na nasedacím místě to vypadalo, že to s vodou nebude tak špatné – ale bylo. Voda je špinavá, smrdí a kolem je neskutečný bordel.

Přejezd k řece Rika, spíme v Nižném Bistrém u řeky naproti elektrárně. (836 km)

PONDĚLÍ 30.4.

RIKA 22 km

elektrárna Nižný Bistrij - most u Lipči

Vody je dost (na elektrárnu je převáděna voda z Těrebly ze sousedního údolí). Široká řeka, peřejky na štěrkových lavicích, WW I(II).

Odpoledne přejezd přes Mežgorje do Siněviru. Vjíždíme do Siněvirského NP (vstup 1 hřivna/člověk, 10 hřiven/bus). Proti Ozerjance jedeme k muzeu vorů a protržené klauzuře, prohlídka (2 hřivny/člověk). Zpět a k Siněvirskému jezeru (2 hřivny/člověk). Spíme mezi bránou do parku a Siněvirem (cca 0,5 km od koliby v Siněviru) u silnice vedle fotbalového hřiště. (955 km)

ÚTERÝ 1.5.

Dopoledne výlet na kopec Kamjonka (1578 m n.m., je přímo nad naším tábořištěm). Po obědě řeka Těreblja.

TĚREBLJA 9 km

soutok s Ozerjankou - Něgrovec (druhý most od soutoku)

Začínáme na soutoku s Ozerjankou (ta nemá vodu, ale moc jí nechybí). Z autobusu se zdálo, že bude málo vody, ale nakonec to docela šlo. Za lepší vody WW II, soutěska u koliby v Siněviru WW III. Většina vody teče z Ozerjanky (na její sjetí to nestačí, ale moc nechybí), horní Těrebla je téměř suchá.

Navečer prohlížíme kostel v Koločavě (hroby tří Nikolou zabitých četníků), školu a hřbitov. Večeře a večírek v četnické stanici. Nocleh (2 USD/člověk) ve škole. (980km)

STŘEDA 2.5.

Ráno odjezd z Koločavy podél Těrebly kolem přehrady (silnice místy ošklivá, ale bez problémů projíždíme) k řece Těresva. Jedeme až do Usť Čorné na soutok Brusturjanky a Mokrjanky. Zdá se nám, že Mokrjanka má vody více, tak jedeme ještě kousek výš do Ruské Mokré.

MOKRJANKA 2 km

TĚRESVA 14 km

Ruská Mokrá - Krasna

Mokrjanka má vody minimum, od soutoku s Brusturjankou (ta má vody míň, na sjetí to nestačí) je vody dost. WW I,II, široké štěrkové koryto. Sevřené údolí se nad Dubovém otevírá a řeka často teče v několika štěrkových ramenech.

Přejezd do Solotvina, prohlídka stále funkčních solných dolů (byli jsme v hloubce 300 m; 25 hřiven/člověk), koupání ve slaném jezírku.

Spíme u koliby v Kostilivce kousek před Rachovem. (1192 km)

ČTVRTEK 3.5.

ČERNÁ TISA 5 km

Bilin - Roztoki (soutok s Bílou Tisou)

Vody je minimum, výš je vody málo (sjet jde pouze peřej „Černý krokodýl“). Pěknou vodu má (podle Rakušáků, které jsme potkali) Bílá Tisa (jeli ji od ústí potoka Hoverla), ale tu už časově nestíháme.

TISA 20 km

Roztoki (soutok s Bílou Tisou)- Dilove (závora, začátek hraničního pásma)

> Rachov 168 cm

Od soutoku vody dost. Široká řeka, stále teče, několik laškovných míst, pěkné. WW I,II, pod Kostilivkou místo WW III. Končíme před Dilove na začátku hraničního pásma – závora, žel. most, koliba, geografický střed Evropy. (Řeka stále pěkně teče i dál, ale protože tvoří hranici s Rumunskem je sjíždění nemožné.)

Odpoledne přejezd přes Rachov, Jasinju a Jablunický průsmyk pod Hoverlu. Spíme za Vorochtou na tábořišti (stoly, přístřešek, ohniště) na kraji lesa. (1364 km)

PÁTEK 4.5.

Ráno autobusem výjezd k turbáze Zaroslak (vstup do NP 10 hřiven/člověk) a odtud výstup na nejvyšší kopec Ukrajiny Hoverla (2060 m n.m.).

Odpoledne přejezd k Čeremošům:

ČERNÝ ČEREMOŠ 6 km

Berestečko (ústí Dzembronje) - Krasnik

Silnice z Krasniku je na hranici (místy i za hranicí) sjízdnosti pro autobus. Vody je dost, nejvodnatější (a tím i nejhezčí) řeka zájezdu, WW II s peřejí WW III kousek před Krasnikem. Černý Čeremoš je stále pěkný až po soutok s Bílým Čeremošem (viděli jsme ze silnice – stále pěkně teče, WW I-II). Na Černém, Bílém i spojeném Čeremoši je hodně vodáků, především z Litvy a Estonska – sjíždějí je na katamaránech (zřejmě i na víc dní).

Spíme u řeky na kraji Krasniku (1423 km)

SOBOTA 5.5.

Ráno přejíždíme k soutoku Čeremošů, kde najímáme dva náklaďáky (pro jiná vozidla je „silnice“ absolutně nesjízdná; 350 hřiven/auto), aby nás vyvezly proti proudu Bílého Čeremoše na nasedací místo nad soutěsku.

BÍLÝ ČEREMOŠ 22 km

soutěska - soutok Čeremošů

Bohužel má Bílý Čeremoš málo vody. Soutěska ještě jde (WW II-III), ale pod ní obtížnost klesá na WW I (několik míst WW II), řeka se rozlévá do šířky a vody je málo. Za větší vody by to ale mohlo být lepší.

Spíme u Vorochty na stejném místě, jako před výstupem na Hoverlu. (1496 km)

NEDĚLE 6.5.

Jedeme přes severní stranu Karpat (Ivanofrankovsk, Bolechiv). Řeky zde (Prut, Bystrica Nadvorjanskaja, Bystrica Solotvinskaja, Lomnica, Sviča, Stryj, Opor) jsou naprosto suché. Je to škoda, protože hlavně Prut – úsek nad a pod vodopádem v Jaremče vypadá velmi dobře (WW III, IV) a i vodopád by byl za správného stavu určitě sjízdný (jeho přenášení by asi bylo náročné). Přejíždíme proto, po zastávce v městě Sryj, přes Svaljavu, Mukačevo, Užhorod a Vyšné Německé na Slovensko.

19:15 Vyšné Německé, hranice Ukrajina/Slovensko, (1898 km)

20:50 = 19:50 odjezd z hranic (Ukrajinci úplatek, Slováci otravná prohlídka),

Michalovce, Prešov

22:30 spíme na parkovišti pod Spišským hradem, (2053 km)

PONDĚLÍ 7.5.

Ráno přejíždíme do Podbánského na Belou.

BELÁ 18 km

Podbánské - Liptovský Hrádok

> Podbánské 82 cm

Přejezd do Martina k Turieci, spíme v jedné kolibě. (2263 km)

ÚTERÝ 8.5.

TURIEC 6 km

Martin - ústí do Váhu

ZW, ale překvapivě dost vody a stále teče bez volejů.

VÁH 12 km

ústí Turiece - Strečno

K ústí odpadu z elektrárny hnusný volej, potom široká řeka s peřejemi WW I(II), občas pěkné vlny, hodně vody.

11:30 odjezd ze Strečna

12:30 Makov, hranice Slovensko/Česko (2338 km)

15:00 loděnice HK (2612 km)

SUMMARY

na vodě: 9 řek, 166 km

autobusem: 2612 km

KILOMETRÁŽE, PRŮVODCE, MAPY:

Hory

Brandos, O. (2007), Ukrajinské Karpaty

Řeky

DKV Auslandsführer (1995), Südosteuropa – nic tam není

Jančar, V., Kolínský, P., Šup, J. (1984), Kilometráž evropských řek

Lastovička, J. (Frýdek-Mísek 1989), Kilometráž řek ukrajinských Karpat

časopis KRK 2002/1, 2003/2, 2004/1, 2004/4

Mapy

Kartografie DNVP(2003), Ukrajina, 1:500 000 silniční mapa, pouze pro hrubou orientaci

Kyjevská kartografie (2004), Zakarpatská oblast, 1:200 000

vojenská topografická mapa 1:100 000

(mapy jsou ke stažení např. na:

http://travel.valek.net/maps.cgi?cp=1

http://www.karpaty.com.ua/?chapter=maps

universita Berkeley: http://www.lib.berkeley.edu/EART/x-ussr/ukraine.html

jedontl. map. listy: http://sunsite.berkeley.edu:8085/x-ussr/100k/M-34-142.jpg

http://www.infoukes.com/ua-maps/oblasts/oblast01/ )

Internet – vodní stavy

http://gmc.uzhgorod.ua/fix.php?lang=en

http://gmc.uzhgorod.ua/



JAK TO VIDĚLA ŠÁRKA



UKRAJINSKÉ KARPATY

27. 4. - 8. 5. 2007

Na divadle na podzim roku 2006, kdy Mechovští hráli Baladu pro Banditu, jsem se dozvěděla, že na květnové svátky 2007 je naplánováno jet společně se Slonem na Ukrajinu. Neváhala jsem a hned jsem se nahlásila za dvou důvodů – na Ukrajinu už jsem dlouho chtěla, a hlavně mělo se jet starým autobusem RTO.

Necelý týden před odjezdem, jsem dostala zprávu, že si s sebou hlavně nemáme zapomenout respirátory. Nechápala jsem proč. Vysvětlení bylo ryze praktické - až se nám bude prášit od pádel, abychom se nedusili.

Pátek 27.4.2007

Velká část se nás sešla v Hradci Králové na loděnici a při pivu jsme čekali až zbytek (tedy správněji řečeno začátek) lidí přijede autobusem z Prahy. Při příjezdu zažila část z nás značné zklamání, protože na příjezdové cestě jsme neviděli zakulacený autobus RTO, ale klasickou hranatou Karosu. Mohlo začít první nakládání a k tomu ještě po tmě. Přibližně po dvou hodinách se nám podařilo naložit věci do autobusu a hlavně navázat všechny lodě na střechu a mohli jsme vyjet směrem na východ.

Díky počátečnímu chaosu jsem neseděla na určeném místě v přední části autobusu, ale až vzadu, kde nejen na mě čekala dvousedačka. Z cesty si toho moc nepamatuji, dokonce ani kolování různých pochutin a osvěžujících nápojů. Vím, že mě poprvé vzbudil Slon při předávání „modrých“ triček, pak už byla jen zastávka v Olomouci, hranice, kde mně budil celník. Chvíli na to jsme byli na Podbanském pod Tatrami, kde jsme dospali u parkoviště.

Sobota 28.4.2007

Ráno jsem zjistila, že tričko co mám na sobě není modré, jak jsem si myslela, ale zelené. Při otázce, co bylo cestou mi nikdo ze zadní části autobusu neodpověděl, protože si toho pamatovali stejně jako já.

Při pohledu na řeku Belou bylo rozhodnuto, že kajaky začínají tady, gumy až u mostu. Chvíli jsme přemýšlela, zda nezačít až níž, protože letos jsem v kajaku zatím moc neseděla, ale přeci nejsem srab a pojedu odsud. Přeci jen tu začínají i Hodicovic děti.

Před sundáváním lodí byla provedena fotodokumentace navázání lodí, aby nebylo potřeba znovu řešit ne zrovna lehký hlavolam jak dostat všechny lodě na střechu autobusu.

Voda v Belé byla krásně čirá, ale studená a nebylo jí mnoho. V horní části bylo jedno zatarasené místo, kde bylo uloveno pár čochtanů, pak nějaké stromy co se musely přenést.

V dolní části bylo několik místeček, kde musel člověk vybrat správné rameno, aby nezůstal na mělčinách nebo zataraseném rameni.

Po příjemném svezení jsme již v kratším čase navázali lodě na střechu a pokračovali směrem na východ. Nedaleko od Spišského hradu jsme zastavili na Sivé Bradě u minerálních pramenů, v nichž se vytvářel travertin a mnozí zavzpomínali, když byli vloni v Turecku. Před hranicemi jsme si udělali zastávku na civilizované benzínové stanici a to jsme ještě netušili, že za pouhých několik kilometrů se věci, na které jsme ve střední Evropě zvyklí, změní.

Na hranicích jsem naštěstí nestrávili moc času, ale i tak někteří potřebovali využít zdejších toalet, které mělo zcela jiné rozměry než naše. V noci jsme ještě dojeli k řece Latorici, odkud jsme měli zítra začínat.

Neděle 29.4.2007

Vyhnal nás déšť ze spacáků. Občas se asi vyplatí stavět stany. Pohled na řeku Latoricu nebyl moc optimistický. Korytem tekly tak 3 kýble vody a všude po břehu se válely odpadky. Bylo rozhodnuto, že začneme dál. Ani v městečku Svaljavava nepřibylo po soutoku s Vičou dostatek vody. Před přesunem k další řece jsme se zastavili na zdejším trhu s místními pochutinami – chalva, víno, perníky,... každý podle chuti a odvahy.

Po krátkém přejezdu k řece Boržava jsme oblékali neopreny a foukali lodě v místech, kterým bychom se normálně vyhnuli, protože zde bylo spousta střepů. V korytě také nebylo mnoho vody, ale bylo uznáno, že to bude stačit. Po březích se válely kupy vyplavených PET lahví, které obsadily i vracáky. Bylo nebezpečné do vracáků zajíždět, protože by pak „plasty“ mohly zacpat řeku. Až na jedno místečko, na které bylo málo vody, nebylo nic moc zajímavého. Ale i tak si člověk mohl vybírat cestu – řešili jsme otázky - „Kudy jsi jel tu televizi, zprava nebo zleva?“. „A co ta židle?“ Jednoduše by se to dalo shrnout: čím bylo v řece více odpadků, o to méně tam bylo vody.

Končili jsme ve městečku Dovge, kde při vystupování bylo třeba dbát zvýšené opatrnosti (u břehu byl byl mrtvý králík). Při sušení věcí jsme si rozvěšeli věci klasicky na plot. Místo abychom dostali sprďana, tak jsme si se starší paní příjemně popovídali. Paní co tam bydlí, měla otce Čecha, a kdyby prý věděla, že přijedeme, uspořádala by hostinu. Při loučení byly v jejích očích vidět slzy.

Autobusem jsem stáli hned u zdejšího magazínu (obchodu), který byl i v neděli otevřen, a tak jsme tu udělali asi dobrou tržbu. Mamut nakoupil nutné „ingredience“ a začal míchat nápoje.

Přes horský hřeben jsme přejeli k řece Rika, a pak kus proti proudu pod elektrárnu, která nevyužívá k výrobě proudu řeku Riku, ale vodu z řeky Těrebly přivedenou v potrubí z vedlejšího údolí.

Místo na spaní bylo krásně travnaté a nebyly na něm ani odpadky. Při vaření jsme byli všichni zalezlí v předsíňkách stanů, protože bylo docela chladno, ale hlavně foukal silný vítr. Kecali jsme o množství vody v řekách a přitom padlo: „Musíme dělat tím vodnatější jídla, čím méně je vody v řekách.“

Při večerním posezení kolem louče jsme ochutnávali zdejší zákeřné speciality – vodku s džusem, silné pivo a míchali to se zásobami z domu. Pro některé byly tyto nápoje moc silné, a tak zobrazovali sochu svobody, jiní se nemohli trefit do stanu, a dokonce si přitom zlámali tyčku.

Pondělí 30.4.2007

Řeka Rika byla v porovnání s Boržavou velmi čistá, ale po březích se také válely naplaveniny pet lahví. Byla to taková pohodička, a tak jsme si se Slonem zaměnily lodě. Po několika letech jsem klečela v singlu, Slon si chvíli zvykal na kajak. Musím uznat, že změna lodi udělala pro mně některá místa mnohem zajímavější – přeci jen jsem zvyklá na oboustranné pádlo. Ke konci nám přišla řeka nekonečná. Při jednom odpočinku jsme udělali Vojmírovu mohylu.

Řešili jsme, zda nám ráno neřekl Petr vzdálenost 18 v mílích, což by odpovídalo ujetým 22 km. Po dojetí bylo první velké koupání. Voda nebyla až tak teplá, ale oproti včerejšku byla poměrně čistá. Na březích bylo hodně podélných kamenů. Na což někdo rychle reagoval, že na v ukrajinských řekách jsou samí čuráci.

Už jsme byli naháněni do autobusu k odjezdu, ale všichni jsme se zdržovali u dveří a čekali na Petra Dittricha, kterému jsem popřáli k jednatřicetinám a hodili do studené vody. Hrneček, který dostal i s nějakými léky na podporu paměti, ho velmi potěšil, protože ten svůj si zapomněl doma.

Při odpoledním přejezdu do údolí Těrebly přes horský hřeben jsme viděli první zbytky sněhu a citelně se ochladilo. Po vstupu do národního parku jsme nejdříve jeli podél Ozerjanky k muzeu vorařství. Silnice byla občas pro silné povahy, protože byl od ní v některých místech pouze velký sráz k řece. Bohužel plavební zařízení bylo zničeno při velkých povodních v devadesátých letech, a zbyla pouze část. Honza neodolal zajet s autobusem na mostek, který vypadal poměrně vachrlatě.

Zajeli jsme ještě k Siněvirskému jezeru, které nás zklamalo, protože vypadalo spíše jako špinavý rybník. Z parkoviště u jezera jsme potřebovali ještě přejet v vyhlédnutému místu na spaní pod soutokem s Ozerjankou. Nejdříve jsme museli ale počkat na řidiče a hladovce, než jim dopečou šašlik.

Spali jsme na louce („hřišti“) kousek nad vesnicí. Po silnici jezdily povozy s koníkem. Říkali jsme si, že od dob Nikoly Šuhaje se toho tady zatím moc nezměnilo. Dlouho jsme řešili, jestli máme vařit nebo zajít do koliby ve vesnici. Zvyklí z našich zemí, jsem si raději uvařili, protože po deváté večer by nám nemuseli už udělat nic k jídlu. Pak jsme stejně neodolali a vyrazili aspoň na pivo. V kolibě jsme nikoho nepotkali, protože před chvilkou odešli. Dali jsme si studené pivo, aby nám byla ještě větší zima a vrátili se zpátky.

Úterý 1.5.2007

Ranní výstup na horu Kamión (v mapách uváděná jako Kamjonka) nám zpestřili lesní polomy, v kterých jsme ztratili nejlepší cestu, a tak jsme se nakonec na hřebínek, po kterém cesta vedla, museli vyškrábat strmou strání. Na její sklon Pepíno poznamenal: „ Je na čase přepnout náhon na všechny čtyři“.

Vrchol jsme přešli, protože dál byl další vrchol, a někdo místně poznamenal: „Vrchol není na vrcholu, ale až v sedle za ním.“ Kochali jsme se krásným výhledem.

Cestu dolů jsme zvládli najít dokonce i cestu. Někteří trefili sestup přímo k místu, kde jsme měli postavené stany, jiní si to dali přes kolibu v blízké vesničce.

Po sbalení věcí jsme popojeli trochu výše proti proudu řeky Těrebly – k soutoku s Ozerjankou, kde jsme nasedli na vodu. Nejzajímavější místo - peřejky - bylo kousek od místa, kde jsme spali a všichni jsme ho projeli v pohodě. Ani nebylo málo vody jak jsme se včera za měsíčního svitu obávali. Postupně ubývala zajímavější místa. Byli jsme rádi, že končíme v Něgrovci a že do Koločavy dojedeme autobusem.

V Koločavě jsme navštívila místa, kde jsou ještě stále patrny stopy po Nikolovi Šuhajovi - kostel, u kterého jsou tři náhrobky četníků, které zabil, projeli kolem hospody v bývalé četnické stanici a nakonec jsme hledali Nikolův hrob na zdejším hřbitově. Jelikož jsme nenašli Nikolu, tak jsme zahráli aspoň Derbakovi.

Večer jsme se s radostí „ohřáli“ v Četnické hospodě (nefoukal tam vítr a nakonec nám i zatopili). Podařil se nám tu hezký večírek. K jídlu jsme měli pořádný kus masa s opečenými bramborami. Maso bylo velmi žvýkavé a lezlo mezi zuby, ale na druhou stranu to mělo výhodu, že nám vydrželo skoro na týden. Pilo se všechno co bylo – pivo, víno,..

Slon domluvil, že budeme spát ve zdejší škole, a tak nechtěl, abychom tam přišli příliš pozdě. Jeho hláška „Ještě dvě písničky a půjdeme“ neměla velký úspěch a pařili jsme dál. Nakonec nás vyhnali tím, že nám už nedali nic k pití. Na rozloučenou jsme zahráli česko-slovenskou hymnu, na kterou i ostatní hosté stáli v pozoru.

Slonovi se podařilo nás nasoukat do autobusu. Opilým korábem řízeným opilým řidičem jsme přejeli ke škole, kde večírek pokračoval. Mělo to velkou nevýhodu, že jsme byli ve třetím patře, ale na záchod jsme museli na dvůr.

Naštěstí se nevyplnily obavy, že na letošní udělování pomníků bude třeba vyrábět pomník Ivana Olbrachta.

Středa 2.5.2007

Ráno jsem se porozhlédli po učebně literatury, kde jsme spali a dozvěděli jsme do novinky týkající se našich spisovatelů – Jan Neruda pocházel z Ukrajiny a Karel Čapek za Španělska. Na zdejším trhu podél silnice jsme vykoupili místního pekaře a obdivovali malé čuníky prodávané přímo z kufrů Žigulů či Volh.

Přejezd k řece Těresvě nebyl ani tak dlouhý, jako spíš pomalý. I v zadní části autobusu jsme postřehli, že kvalita vozovky není nejlepší, na co Vojmír vtipně poznamenal: „ Tak co makadan nebo asfalt“ Za chvíli jsme věděli, že ta makadanová cesta je správná, protože řidič dal přednost asfaltu, a díry v něm vzbudili i největší spáče.

Na vodu jsme nalézali na řece Mokrjance, ale za chvíli z ní soutokem s Brusturjankou byla Těresva. Byla to řeka, které měla celkem dost vody. Konečně jsme se i pohoupali. I když svítilo sluníčko byla zima, protože údolím foukal studený vítr. Malá Lenička na otázku: „Kudy jet?“ odpověděla : „Ne moc přes vlny, ať moc necáká.“

Těresvu jsme si na Ukrajině nemohl nikdo moc vybavit, ale memotechnická pomůcka, že to byla ta řeka, kde byla ta strašná zima pomohla všem.

Cestou k Tise, jsme se zastavili v Solotvině, kde jsou stále ještě funkční solné doly, do kterých jsme se chtěli podívat. Bohužel jsme se dostali jen do horního patra (i tak to bylo 300 m pod zemí), které se využívá jako léčebné lázně. Museli jsme si navléct na boty slušivé návleky, a na koho nezbylo musel chodit v soli naboso, aby se na podrážkách nezanesli bacily. Skoro všichni jsme byli poprvé v „solné jeskyni“, která je poslední dobou velmi doporučována. Být tu měsíc v lázních by se ale nikomu nechtělo.

Všichni jsme se těšili, jak si v jeskyni narubeme vlastní krystaly soli, ale to v tomto patře bohužel nešlo, a tak Špekovo kladívko zůstalo nevyužito.

V Solotvině jsme se ještě vykoupali v solném jezírku, které nám vypálilo všechny rány. Na čtení novin to moc nebylo, protože voda nebyla až tak teplá, i když měla termální prameny. Sůl jsme opláchli ve společné teplé „sprše“.

Cestou podél Tisy jsme opět hledali po tmě místo na spaní, na což Libor poznamenal: „Tak to dneska vidím na smeťák nebo na lom“. Tentokráte ani jedno neplatilo, protože jsme spali u koliby, kde nám večer ještě upekli šašlik a natočili pivo.

Čtvrtek 3.5.2007

Ráno jsme pokračovali dále proti proudu Tisy. Zastavili jsme se v městě Rachov, kde měl největší zážitek Vojmír a všichni jsme mu ho (otevřeně) záviděli. Začátek asi ne. Po neúspěšném hledání kavárny se oddělil. Jediný co chtěl, byl toaletní papír. Při srazu u autobusu ale zářil. Podařilo se mu najít kavárnu a tam měli normální WC dokonce i s prkýnkem a dávkovačem mýdla. Na Ukrajiny nezvyklý luxus. No a my neměli ani kafe ani WC.

Zastavili jsme na mostu u soutoku Tis v Roztokách. Rozhodli jsme se pro Černou, protože měla přeci jen více vody. Celou dobu nás otravovali děcka, která na nás žebrala nějaké drobné. A na to my opravdu nejsme. Aby nás nechaly vůbec odjet, hodili jsme jim černý pytel se zbytkem polámaných tyček, kolem kterého vznikla velká mela a skoro všechny si vysypaly na zem.

Dojeli jsme až k peřeji Černý krokodýl, ale autobus se otočil jel dolů po proudu. Vzadu jsme netušili, co se děje a bylo nám to strašně líto, protože jsme se na krokodýla těšili. Míra se ozval nahlas, že bychom ho chtěli jet, ale bylo nám řečeno, že je málo vody. Po drobné rozepři co jezdit a co ne jsme začínali cca 5 km nad soutokem. Když jsme se blížili k mostu u soutoku, tak už na něm stála nám již známá děcka a házela po nás i kamení. Naštěstí se ale netrefila. Po spojené Tise jsme jeli až k místu, které je geografickým centrem Evropy. Zase jsme se na vlnách příjemně pohoupali.

Přejeli jsme na hezké tábořiště (teda kdyby tam nebyly ty odpadky) u silnice do hor. Večer jsme měli poprvé na Ukrajině oheň, u kterého jsme se dobře ohřáli.

Pátek 4.5.2007

V noci byla pořádná zima – hodnotit podle zimy ve spacáku není určující, ale ráno v kanystru chrastil ledový škraloup. Zima byla i našemu řidičovi a ještě k tomu si nestihl udělat snídani, a tak byl lehce nevrlý a hladový. Kluky, co chtěli dosnídat polévku v autobuse, nechtěl pustit, a tak Vojmír svoji horkou polévku musel vylít (už poprvé se jim povedlo vylít horkou vodu při vaření) a tak se mu Razor (polévku měl chaldnou a tak ji vypil) smál. Když v autobuse chtěl Razor na Vojmírovi chleba, tak bylo upraveno rčení: „Kdo na tebe kamenem, ty do něj chlebem.“

Autobusem jsme dojeli k turbáze Zaroslak odkud jsme se pěšky vydali na nejvyšší horu Ukrajiny Goverlu. Nejdříve jsme si z klacků vyrobili sukovice, abychom se měli cestou o co opírat. Pak se člověk snažil svoji sukovici někde nezapomenout, což se leckomu stalo.

S Jerrym a Tomášem jsme se drželi vzadu a užívali jsme si ticha a krásných výhledů. Cesta po hřebeni byla lemována hraniční patníky z období před druhou světovou válkou, na nichž z jedné strany bylo CS a z druhé P (hranice Československa a Polska).

V sedle pod vrcholem jsme skryti před větrem obědvali. My jsem měli rybičky, protože se dnes nejde na vodu. Nechápala jsem, proč se chtělo táhnout Petrovi plechovku s rybičkami do kopců. Bylo mi vysvětleno, že rybičky se nesmějí jíst před vodou, protože pak chtějí plavat. No tomu nevěřím, ale ať si tomu Hradečáci klidně věří. Na vrcholu jsme si užili výhledů a udělali společné fotky. Jerry vylezl na nejvyšší bod na Ukrajině.

Už nás čekala jen cesta dolů. Její začátek byl velmi strmý. Nejrychlejší, ale možná i nejbezpečnější způsob sestupu bylo sednout si na zadek, zvednout nohy a jet. Jen přitom lehce překážela sukovice, která se hodila při výstupu. Tu pak někteří začali používat jako pádlo.

Chvíli po příchodu k autobusu jsme přejeli k řece Černý Čeremoš a těšili jsme se, jak zatáboříme a ráno ho pojedeme. To jsme netušili, že vepředu mají jiné plány. Jeli jsme ještě kus podél proudu, kam se Honzovi nechtělo, protože tam byla hnusná cesta. My jsme pořád mysleli, že se hledá místo na táboření. Při otáčení autobusu na břehu řeky, jsme chtěli vystoupit, ale Honza nám na to řekl: „Nic nebude, neměli jste sem lézt.“ Nakonec se dozvídáme, že Černý Čeremoš pojedeme ještě dnes večer, a tak se celí zpražení od sluníčka, rozespalí z autobusu soukáme do neoprénů. Moje ospalost je větší než studenost vody, a tak dávám přednost Orinoku. Jelikož je konečně dostatek vody, houpe to relativně hezky i na gumě, na které jsem skoro 5 let neseděla. Na nejhezčím místečku lehce bojujeme, protože jsme do válečku spadli bokem. Tomáš tam zaplaval, a tak se potvrzuje tvrzení, že rybičky rády plavou.

Na místě kde končíme, budeme i spát. Přesto navazujeme ještě za světla lodě a balíme hydro věci do autobusu, aby jim nenarostly nožičky. Jsme rádi, že máme světlo na stavění stanů, protože je třeba najít si místo s co nejméně kameny a kravinci. K večeři si děláme místní specialitu – pelmeně zvané plameňáci. Když jsem sundávala kastrol z vařiče, tak mi ale celý kastrol z kleští vyklouzl. Plameňáky jsme museli omýt a ještě jednou jsme je raději nechali přejít varem. Naštěstí ani moc nekřupali.

Poprvé spíme všichni ve stanu, protože chrání nás a naše karimatky před kontaktem s kravím trusem. Po předešlých nocích se všichni do spacáku pořádně strojíme, aby nám nebyla zima, což tentokráte nebylo potřeba. V těsném stanu máme za noc dvě společné akce – 1.svléknout teplé svršky, 2. společné WC – když jde jeden, tak už musí všichni.

Sobota 5.5.2007

Popojeli jsme k soutoku Černého a Bílého Čeremoše. Vypadá to, že v Bílém Čeremoši vody moc není ale místní tvrdí, že je to na sjetí dostatek. Cesta podél Bílého není sjízdná pro autobus, tak si najímáme dva gruzavíky, které nás vyvezou nad soutěsku. Na jeden nakládáme všechny lodě. Všichni se chtějí nacpat na první stojící gruzavík, aby na ně moc neprášilo. Na druhý stojící, kde jsou lodě se nikomu moc nechce. Beru si tmavé brýle proti prachu a klidně pojedu na druhém. Jaké je nakonec naše překvapení, když naše auto odjíždí jako první. Auta jedou kousek za sebou a tak kamarádům na druhém autě zpíváme „cesta je prach, a štěrk a udusaní hlína,...“. Zezačátku si cestu užíváme, ale po hodině to začíná být únavné a hlavně se nám začíná chtít na záchod a řidič nás nemůže slyšet.

Po složení lodí nad soutěskou zjišťujeme, že nikomu nic nechybí. Nejhezčí úsek - soutěska je asi tak po 1km. Je tam několik pěkných stupňů. Na nejvypečenějším místě Petr Dittrich ukazuje, že máme jet více vlevo, ale všichni jedou za sebou uprostřed. Na tomto místečku nám gumáci připravili nádhernou podívanou – jeli kousek za sebou a všichni se práskli stejným způsobem. Aspoň bude moci Libor zase dělat čárečky. Petr nám pak řekl: „Napotřetí jsem to zvedl, a pak jsem ukázal dobré“

Soutěska bohužel za chvíli skončila, řeka se rozlila a bylo v ní málo vody. Začínají galeje – pokaždé si říkáme – že za tím kopcem už by mohl být soutok, ale ono pořád ne.

Navazujeme lodě a od této chvíle se už vracíme k domovu. Těšíme se na řeky na druhé straně Karpat – hlavně na Prut. Druhý den bohužel zjišťujeme, že tyto řeky jsou úplně suché, a tak většinou pouze z mostu koukneme a jedeme dál. Je to paradox – začalo pršet a v řekách je sucho. Zastavujeme se na oběd ve městě Stryj.

Jelikož jsme nikde vodu nenašli, tak pokračujeme směrem na Slovensko, kde si dáme znova Belou.

Na hranicích nás nejdříve nechtějí pustit Ukrajinci, protože jim za chvíli končí směna a tak se jím nechce už začínat s odbavováním autobusu. Možná jen, kdybychom jim dali úplatek. Konečně se překonali ukrajinské celníky a říkáme si – máme to za sebou. Ale ono ne. Slováci nás posílají k podrobné kontrole. Všichni si máme vzít všechny svoje věci a projít kontrolou. Na otázku, zda máme brát i hydro, je nám řečeno, že není potřeba. A to se Jitka už těšila, jak před celníkem otevře již 5 dní nevětraný neoprén. Většina z nás si bere jen část věcí. Hodicům se podařilo podstrčit nejdříve tašky se špinavým oblečením, a tak do dalších tašek se celník jen nakoukl a zeptal se na alkohol a cigarety. Po nasednutí do autobusu řešíme, že kontrola nebyla důsledná a měli bychom ji reklamovat.

V silné dešti a po tmě neúspěšně hledáme místo na spaní. Nakonec jsme spali pod přístřeškem na parkovišti pod Spišským hradem.

Pondělí 7.5.2007

Ranní hlad zaháníme v Hypernově v Popradu. Nejdříve nechápavě koukáme na množství věcí v regálech. Naše kroky dále vedou na úžasné WC a do kavárny.

Na Belé jedeme opět s pevnými loděmi z Podbánského a gumy budou nasedat u mostu. Před místečkem v zatáčce se tentokrát nezastavujeme, protože přeci víme, jak to tam vypadá. Jedeme kousek za sebou. Já jedu kousek za Hodicovými a nejdříve vidím Honzu jak bojuje na kládě, pak Lenku jak je na kořenu na druhé straně. Rychle přistávám, za mnou hned Slon. Kuba se prásknul taky. Zůstávám dole, a pomáhám lovit lodě. Je jich docela dost, protože Petr nahoře odstrkává špičky lodí, aby nenajely na Lenku, která má šprajdu zaháknutou v kořeni. Pepína to táhlo pod kmen. Na otázku, zda ho máme podstrčit nebo vytáhnou bylo řečeno: „Hlavně ven“.

Kousek pod tímhle místem zlomil ještě Mamut pádlo, a tak Jirkova skládačka slavila premiéru. Dále byla již cesta v pohodě. Libor po dnešku konstatoval: „Za celou akci jsem se prásknul třikrát a to na jednom metru.“

Večer jsme hledali nějaké spaní u Martina, kde bychom mohli i zapařit. Zůstáváme v kolibě, kde si užijeme poslední večer a na zahradě přespíme.

Úterý 8.5.2007

K ránu začalo pršet, a tak přístřešky nad stoly nestačí a doplňujeme je plachtou. Ale ani konstrukce na vítr nestačí. Nakonec nás ze spacáků vyhnalo, když vítr složil přístřešek a na nás se vylily kýble vody.

Tak zase na vodu – poprvé v dešti. Nikomu se moc nechce. Jede nás asi 10. Začínáme na Turieci, který se vlévá do Váhu. Ze začátku strašný olej. Váh pod elektrárnou naštěstí i tekl. Zase si budeme muset zvyknout na zdejší podmínky – voda je sice teplá, ale hnědá a smrdí. Pod Strečnem navazujeme naposledy lodě na autobus a hurá domů.

V Hradci vykládáme věci za silného deště. Klukům se splnilo přání, zkusit si to jednou na střeše za deště.

Shrnutí: Na Ukrajinu se hodí:

zácpa, aby člověk nemusel často na záchod,

pevné nervy ohledně odpadového hospodářství

.. no a vodku a krásnou přírodu tam mají svou.

Šárka

Nahrané fotogalerie

Ukrajinské Karpaty

Archiv

Prohlédnout

Ukrajinské Karpaty

Archiv

Prohlédnout

Vzkazy

Vyplňte jméno Vyplňte text vzkazu
Odesláním komentáře souhlasíte se zveřejnením na této stránce · Chráněno pomocí reCAPTCHA · Soukromí · Podmínky

Žádné komentáře

Zneplatnit