ITÁLIE

PÁTEK 29. 6.

18:30 odjezd z HK (km 0)

22:30 Rozvadov - hranice (km 285)

SOBOTA 30. 6.

03:30 spíme u benzínky před Innsbruckem (km 653)

08:30 odjezd přes Innsbruck a Brenner do Itálie k Rienze

RIENZA 16 km

Kiens ® Mühlbach

> Kiens 165 cm

Je hodně vody po dešti. Nejdříve prohlížíme soutěsku pod přehradou, ale zdá se nám hodně vody (voda teče přes jez), tak ji necháváme na druhý den (snad voda opadne) a jedeme úsek nad přehradou. Začínáme nad Kiens (plácek mezi silnicí a vodou), končíme na začátku přehrady (u nějakého hradu). Pěkné svezení na začátek, vodnatá WW I-II, vlny – hlavně těsně před začátkem vzdutí přehrady.

AHRNBACH 4+6 km

Luttach ® Sand

Sand ® Mühlen (Industriezone)

První úsek začínáme hned nad Luttachem (mezi silnicí a řekou skládka dřeva; mostek). Příjemné svezení WW II-III. Končíme u velkého parkoviště pod lanovkami nad mostem, kde silnice přechází z pravého na levý břeh. Dál do Sandu následují cca 2 km WW IV-V, které převážíme auty (ale možná by to šlo, zrovna není moc velká voda a po prohlédnutí …). Druhý úsek začínáme na severním konci Sandu (most, silnice se vrací na pravý břeh a pokračuje do vesnice). Jez pod mostem sice místní rafťáci sjíždějí, my ale nasedáme až pod ním (u dalšího mostku). Začátek přes Sand je pěkná rychlá WW III. Obtížnost postupně klesá na WW II, I. Končíme v Industriezone Mühlen.

Spíme v kempu v St. Lorenzo (km 862)

NEDĚLE 1. 7.

GADERBACH 4 km

most ® St. Lorenzo

> St. Lorenzo 30 cm

Začínáme u mostu hlavní silnice (silnice přechází z pravého na levý břeh; konec těžkého úseku). Pěkná říčka WW II, dva sjízdné jezy pro zpestření.

RIENZA 12 km

Mühlbach ® Brixen

Voda od včerejška opadla. Z přehrady vytéká pouze přes elektrárnu v hrázi (4 m3), což je ideální pro seznámení (mohlo by jí být i o něco více, ale ne o moc). Nástup: při příjezdu do Mühlbachu od Brixenu odbočit po šipkách na fotbalové hřiště (před tunelem je doprava odbočka do Mühlbachu a z ní je hned doprava cesta k fotbalovému hřišti) a kolem něj sjet po cestě k řece až co to jde. Odtud pokračujeme pěšky ještě cca 500 m po lesní cestě (po pravém břehu) a nasedáme pod X místem. Začátek je WW III-IV. Vlastní soutěska začíná od dřevěného krytého mostu (dosažitelný po cestě z Schabs). Kolmé stěny, různě vysoké stupně a průskoky. Za naší vody lze všechno prohlédnout z vody. Jedno místo – sesuv kamení zprava – přenášíme. Obtížnější část končí u vysoké železné lávky, dál do Brixenu stále pěkná WW I,II v opuštěné rokli. Končíme v Brixenu u vyústění odvedené vody z elektrárny (asi jediné možné místo, problémy s jeho hledáním). Zde přibíráme ostatní a pokračujeme po Isarcu. Splutí soutěsky nám trvalo 3 hodiny.

ISARCO 11 km

Brixen ® Gudon

Široká vodnatá WW I (II), několik sjízdných stupňů, občas pěkné vlny. Končíme na začátku vzdutí jezu u Gudonu (na pravém břehu u silnice parkoviště a občerstvení).

Přejezd do kempu v Dimaru (km 1056)

PONDĚLÍ 2. 7.

NOCE 11 km

Monclassico ® Ponte Stori

> Malé cca 60 cm

Začínáme u mostu v Monclassico (parkoviště u mostu nebo u nádraží). Vody je dost, poctivá WW III s úseky WW IV, nejobtížnější úsek je na konci před mostem Ponte Stori (příjezd od odbočky s kašnou z hlavní silnice v Bozzana, za mostem velké parkoviště).

14:00 řejezd (km 1109) k Sesii, přes Trento, Verona, Milano, Novara

20:30 kemp Campertogno (km 1527)

ÚTERÝ 3. 7.

SESIA 2 km

Scopetta ® Balmuccia

> most Campertogno 45 cm

Začínáme pod mostem pro pěší u Scopetta pod kataraktem (katarakt nejedeme, ale sjízdný je). Za vyššího stavu vody je obtížnost WW V, za naší vody má soutěska charakter akvaparku (stupeň – bazén). Těžké místo na začátku (cca 200 m pod mostem) je změněné a jedeme ho (někteří ho spíše plavou), přenášíme (vlevo + alpinstart) pouze X místo asi v polovině soutěsky. Pozor – vodopád následuje hned za místem, které z vody nad ním vypadá nevinně a sjízdně!!! Končíme u raftařského centra v Balmuccii.

SESIA 3 km

Otra Sesia ® Mollia

Docela těžké, WW IV, IV+, balvany, průskoky, stupně. Asi v polovině přenášíme ošklivý sifon (nechá se ale vlevo předrncat přes kameny), některá místa jistíme. Konec: v Mollii vlevo pod druhým mostem (do pizzerie).

kemp Campertogno (km 1579)

STŘEDA 4. 7.

Pěšárna údolím Val Vogna k jezeru Lago Bianco pod kopcem Corno Bianco.

kemp Campertogno (km 1613)

ČTVRTEK 5. 7.

Přejezd do údolí Toce. Anza je bohužel suchá – voda je odváděna novým jezem a vrací se zpět až v Piedimuleře kousek před ústím do Toce.

TOCE 17 km

Megolo Tongo ® most u ústí Strony

Začátek: z vesničky Megolo Tongo vede cesta pod dálniční most a k vodě – nasedáme na kanále, kterým odtéká voda z elektrány a po několika stech metrech se spojuje s Toce. Řeka je zde široká, hodně vody, pěkně teče, mírné peřejky na štěrkových lavicích WW I, pohlednicová panoramata. Pod mostem u Cuzzago je ošklivý jez – přenášíme vlevo (i zde by se nechalo nocovat). I dále řeka hezky teče, ke konci se ale obtížnost snižuje na WW 0. Končíme u mostu hlavní silnice Verbania-Omegna u ústí Strony (na levém břehu), problém s nalezením místa pro výstup z vody a příjezd aut.

kemp Campertogno (km 1836)

PÁTEK 6. 7.

09:30 odjezd z Campertogna a přejezd k jezeru Garda (Somma, Lombardo, Milano, Verona, Rovereto)

15:00 Arco, kemp ZOO (km 2186)

Navečer ještě jdeme krátkou ferratu na kopec Colodri. Nástup je u druhého kempu blíž městu a koupaliště. Ferrata je lehká, ale pěkná. Jdeme až k vrcholovému kříži vrchu Colodri. Zpět se vracíme opět po ferratě (je možné také sejít na druhou stranu kopce a vrátit se přes městečko). Celkem necelé 2 hodiny.

SOBOTA 7. 7.

TORRENTE ALBOLA „JACUZZI“

Skvělý kaňonink "jako z učebnice". Délka cca 500 m, převýšení 125 m.

Příjezd – z Rivy směrem Val di Ledro, za vesnicí v ostré pravé zatáčce odbočka doleva. Hned za křižovatkou je na této odbočce most přes Albolu. Zde zaparkovat auto (což je docela problém). Odtud pěšky po asfaltce po levém břehu až k zařízení elektrárny. Zde se přejde na pravý břeh a po schodech se dojde ke strmé pěšince se žebříkem a jistícím lanem a tou ke sloupu el. vedení. Od sloupu cestička stoupá dál (odbočka dolů k vodě vede ke konci kaňonu, tou se budeme vracet) s několika zajištěnými úseky ke druhému sloupu. Odtud pokračuje už po rovině do lesa až se dostane k vodě (soutok dvou potoků). Zde se začíná, cesta od auta trvá asi 30 minut. Následuje velmi hodnotný kaňon se čtrnácti slaňovacími místy (dvě skáčeme a jedno je pěkná skluzavka), poslední dva vodopády jsou téměř dvacetimetrové. Vlastní prostup kaňonem nám trval tři hodiny – bylo nás sice hodně (9), ale šli jsme rychle, protože jsme měli dvě lana. Kousek pod závěrečnými vodopády je přes potok železná lávka (na levém břehu soška madony). Od lávky se po cestičce na pravém břehu dostaneme k prvnímu sloupu el. vedení (viz popis přístupu). Cesta zpět trvá asi deset minut. Kaňon je velmi dobře zajištěn. Nutné je odpovídající vybavení a rezervní lano!

16:00 odjezd z Rivy (km 2212) přes Brenner, Innsbruck a St. Johann do Loferu

19:30 kemp v Loferu (km 2541)

NEDĚLE 8. 7.

SAALACH 15 km

Au ® Fronau

> Unterjettenberg 65 cm

Rakouská klasika, velmi příjemné svezení, vody dost.

14:00 odjezd z Fronau (km 2604)

16:30 hranice Dolní Dvořiště (km 2820)

22:00 HK - loděnice (km 3084)

SUMMARY

na vodě: 9 řek, 101 km

autem: 3084 km

JAK TO VIDĚL MATĚJ

ITÁLIE

29. 6. - 8. 7. 2007

Tak mě rodiče konečně vzali na pořádný výlet. Máma se z toho sice nejdřív chtěla vyvlíknout a myslela si, že mě oblbne týdnem na chalupě, ale nakonec se nechala ukecat a vyrážíme s ostatními na vodu do Itálie. Jede Julča, Dan, Kuba, já no a pak taky máma s tátou, tety Evča, Bára, Martina, Magda, Svatka, Jitka, Monika, strejdové Michal, Zbyněk, Martin, Filip, Jirka a velký děti Tomáš, Bára, Lenka a Honza. Jo a málem bych zapomněl na Bena. To je pes od tety Jitky.

Odjíždíme v pátek 29. července navečer. Máma je už od rána nervózní, pořád něco balí, vaří a peče a na mě vůbec nemá čas. Tak aspoň řvu, aby nezapomněla, že tam taky jsem. Když přišel táta, máma byla nervózní ještě víc. Chtěl jsem jim to balení trochu zpestřit, ale pořád si mě nevšímali. Až jsem spadl a udělal hlavou díru do repráků na rádiu. To bylo najednou pozornosti!

Odjíždíme na loděnici. Tam se všechno zabalí a hlavně se nesmí zapomenout navázat na vlek Julčina tříkolka. To by byl mazec. Kuba totiž bere kolo a kdyby Julča neměla tříkolku, furt by se rvali.Tak a už jedem. Cesta teda není nic moc. Musím být ukšírovaný v sedačce, tak občas řvu. To celkem zabírá, protože pak mě z toho máma vždycky vyndá. A ještě že vzadu sedí taky Baruška. Dobře se do ní štípe a hezky se na ní kouká. Akorát se jí nelíbí, když moc slintám nebo zvracím.V noci spíme na nějakém parkovišti. Prý u Innsbrucku. Máma mi udělala v autě skvělý ležení.

V sobotu ráno jsme už přijeli k řece Rienze, která je dnes na programu. Teče v ní ale prý moc vody a tak táta rozhoduje, že se pojede jen ten lehčí úsek. Je mi to celkem jedno. Hlavně aby mi máma dala už nějaký jídlo. Vždyť je poledne pryč. Když přijedem k vodě, kde se bude začínat, je strašný vedro. Všichni se strojí do neoprenů a všech těch dalších věcí, jen Dan se s tím nepáře, nečeká ani až ho svlíknou a hurá do řeky. Voda je pěkně studená. To mu ale vůbec nevadí.

Odpoledne jedeme ještě k řece Ahrbach. Akorát Skálovi jedou už rovnou do kempu, protože vaří. Myslel jsem, že něco dobrého, ale prý auto. Tak to si moc nepošmáknou. Tuhle řeku jede i mamka, tak jsem s Julčou a hlídá nás teta Magda. V kempu si pak Julča s Kubou dávají závody na kole a tříkolce. Kuba vítězí, ale řekl bych, že Julča má lepší techniku. Dan mezitím obchází ostatní, jestli nedostane někde něco k snědku. Tátovy šunkafleky mu ale moc nejedou.

Další den, to je neděle, jedeme k řece Gaderbach. Cestou usínám, takže ani nevím, že máma šla taky na vodu. Zjišťuju to až když vidím, že v autě jedu jen se strejdou Filipem. Z toho teda moc nadšenej nejsem. Jak zastavíme, přijde ale naštěstí teta Magda a Julča a jdeme ještě s Kubou a tetou Martinou na hřiště. Z vody jsou za chvíli zpátky. Mámě se to líbilo. Když sjížděla jednu peřej, přistála strejdovi Martinovi na palubě. Jedna řeka ale prý nestačí a tak jedem ještě k Rienze. Vody je o hodně míň než včera a tak ti, co to umí, jedou soutěsku pod přehradou. My ostatní na ně čekáme v Brixenu. Bloudíme, ale jen trochu. Všichni jdou na zmrzlinu, já s mamkou a strejdou Zbyňkem zůstáváme u řeky. Julča spí v autě. Najednou slyšíme hrozný řev. Julča se vzbudila a přišli jsme pozdě. Už se počůrala. Řve teda šíleně. Zkouším si taky loď od tety Moniky. Je celkem dobrá, ale asi si pořídím něco ostřejšího. Když přijede táta s ostatníma na lodičkách, přidávají se k nim Julča s Kubou a rodičema na orinokách a strejda Zbyněk. Jen já musím zase do sedačky a autem místo po vodě. Tak snad za rok.

Večer spíme v kempu Dimaro u řeky Noce. Na lodičkách se Noce všem moc líbila, ale mě teda ne. Hodně pršelo, takže jsem byl buď v autě, nebo v kočáře, nebo mě máma nosila. Kuba s Julčou jeli s mámama na kole, tak ještě že tam zůstal aspoň Dan. S ním jsme vyrazili v kočáře podél vody. Když tety svážely auta, ještě se ztratily a hrozně dlouho se nemohly najít. Jel s nimi taky Filip, ale ostatní říkali, že to není žádná výhra. Nakonec nás čekala ještě strašně dlouhá cesta až k řece Sesii do kempu v Campertogno. Naštěstí jsem dlouho spal.

Kemp v Campertognu byl skvělý. Hlavně tam rostla všude nádherná tráva, po které se úžasně lezlo.

V úterý byla na programu Sesia. Někdo jel po vodě, někdo podél vody na kole a my s mámou zase autem. Nejhezčí to bylo na začátku. Nejdřív jsme se dívali, jak stahují ze stráně lanovkou dřevo. Pak jsme šli k vodě. Tam se ostatní bavili tím, že skákali ze skály do řeky. Nejdříve bez lodi a pak i s lodí. Největší rána byla, když skočil Honza Hodic. To bylo jak pytel brambor. Soutěska na Sesii se všem moc líbila. Taky jich hodně plavalo – strejdové Michal, Martin a Jirka. Děti ale neplavaly žádné. Odpoledne se jel ještě horní úsek. Jela i máma, tak jsem zůstal s Julčou, Kubou, Danem a tetou Magdou, Martinou a strejdou Zbyňkem v kempu na houpačkách. Náramně jsme si to užili. Z vody se vrátili docela dlouho a v různé náladě. Někteří byli nadšeni (hlavně obě Báry), někteří ani nemluvili. Třeba teta Monika vynadala Zbyňkovi hned jak ho uviděla, kam že ji to poslal. Asi se jí to moc nelíbilo. Večer jsme šli do hospody na pizzu. Pořád mi cpali nějaký křupky, ale nedal jsem se. Byla dobrá a pivo taky.

Ve středu nás čekala celodenní túra do hor a zároveň test toho, co vydrží Julčin kočárek, který jsme měli půjčený. Vydrží toho celkem hodně. Hlavní skupina se vydala k jezerům a případně na nějaký kopec. Nakonec ale všichni skončili u jezera, protože až na vrchol to za jeden den nejde stihnout. My jsme s mamkou, Svatkou a Evčou šli údolím. Cesta byla ale hodně kamenitá a strašně to v kočáře drncalo. Pak už to ani dál nešlo, tak jsme se utábořili u kostelíka v jedné horské vesničce. Jednou jsme utíkali před krávama, protože ženský se jich strašně bály. S mamkou jsme pak ještě utíkali před dvěma psy. Máma mi zrovna dávala oběd, když v tom přiběhl velký, zrovna ne moc hezký pejsek. Rychle jsem se k mámě přicucnul a ta se mnou vylezla na první velkej šutr. Pes obcházel kolem našeho ležení, až se rozhodl sežrat můj oběd – rýžovou kaši s telecím masem a zeleninou. Mě to až tak nevadilo, stejně nebyla dobrá. Ale máma byla nepříčetná. Seděla se mnou na šutru a volala: „Hallo, Hallo, seňora hallo !“ Asi si myslela, že ji někdo uslyší. To se ale nestalo. Pes se mezitím nadlábl, vyčural se a odešel. Máma to všechno sbalila, vrazila mě do kočáru a začala vláčet přes šutry zpátky.

Čtvrtek byl zase vodácký den. Teda jak pro koho. Já ho skoro celý strávil v autě. Nejdřív jsme docela dlouho jeli k řece Anza. Ta ale neměla vodu, tak jsme přejeli k řece Toce. Jel i Kuba a Julča na orinoku. My jsme sváželi auta. Nejdřív do půlky, teda ona to nebyla půlka, teta Magda se špatně podívala na mapu. Zas tam ale byla pěkná plážička na koupání. Nejhorší to bylo, když už jsme jeli na místo, kde chtěli vystupovat. Most jsme našli správný, ale cesta k vodě nikde. Strašně dlouho jsme jezdili po městě a hledali cestu i sebe navzájem – v jednom autě já s mámou, v dalším teta Monika s Danem, pak strejda Martin a nakonec teta Martina s Kubou. Byla to děsná nuda. Tak jsem řval, protože jsem si myslel, že máma zastaví. Nezastavila.

V pátek nás čekala strašně dlouhá cesta k Lago di Garda. Akorát Kubovo auto jelo už včera napřed, protože prý pořád vaří. To nechápu. Už týden vaří auto a ono furt není hotový. Prožili taky hodně dobrodružnou noc. Spali v lese, ale byla to taková slimáčí farma. Ráno, když se vzbudili, všude samý slimák – na spacáku, ve spacáku, v botě, na nose, ……Nejvíc jim měl strejda Filip. U Lago di Garda jsme spali v kempu s bazénem. Strašně tam ale všude smrděla různá zvířata, která byla přes silnici v klecích – taková malá ZOO. Ještě večer se šlo na krátkou ferratu. Co byl táta a ostatní na ferratě, koupal jsem se s Julčou a Kubou v bazénu. Pak přišel taky Dan. Ten tam spadl rovnou po hlavě. Když se táta z ferraty vrátil, šla ještě mamka s tetou Magdou, Evčou a Zbyňkem. My jsme vařili večeři.

V sobotu šla většina na kaňonink. Ti co nešli, se jeli projet na kolech a já s mamkou a Danem jsme byli v kempu. Dana jsme měli hlídat. Moc hlídat se ale nemusel. Skoro celou dobu seděl v kočáře jak zařezanej a střídavě pil mlíko a džus. Pak jsme si oba ještě chvíli hráli na celtě s Julčou. Dan chtěl chodit za Benem, tak mu mamka sundala boty, aby jí nikam neutíkal. Nakonec jsme šli do bazénu. To bylo nejlepší. Ale strašně jsem se nalokal. Kaňonink se všem moc líbil. Prý slaňovali z hrozné výšky ve vodopádu, skákali a tak.

Večer jsme přijeli do kempu u řeky Saalach. Ta se pak v neděli jela a po ní jsme už museli vyrazit domů. Tak doufám, že co nejdřív zase někam pojedem.

Matěj

NEJVĚTŠÍ ZÁŽITEK BÁRY A TOMÁŠE

Můj nejsilnější zážitek

V Itálii jsme strávili 10 dnů a zážitků jsme měli opravdu mnoho. Bylo těžké vybrat jeden nejsilnější a snad i nejhezčí zážitek...

Vystoupili jsme z aut a nabalili věci do vodáckých pytlů nebo jen tak do ruky. Skoro všichni jsme šli jen v plavkách a moirách. Jen Monika se Zbyňkem se do neoprenů nasoukali hned, ale potom toho litovali :-). Dlouho jsme hledali potok nebo alespoň nějakou vodu, kde by kaňoning mohl začínat. Když nám Petr po vystoupání asi 125 výškových metrů řekl, že jsme konečně u cíle, tak jsme si všichni úplně propocení oddychli. Potom se do neoprenů, bund a moir nabalil i zbytek výpravy. Pořádně jsme utáhli sedáky, oblékli vesty a přilby a molho se vyrazit.

Čekalo nás asi 11 slanění, 2 skoky a jedna parádní skluzavka. Dolů jsme postupovali celkem rychle. Bylo nás devět a kaňoning jsme šli asi 3 hodiny. Měli jsme 2 lana, které nám pomohla postupovat o něco rychleji. Trošku jsme se zasekli u posledních 2 vodopádů, které svojí výškou dosahovaly téměř 20 metrů. I ty jsme však všichni zvládli bezpečně slanit.

Když už celá skupina stála pevnýma nohama na zemi, smotali jsme lana, vysvlékli se z mokrého oblečení, seběhli jsme dolů k autům, kde už na nás čekalo oblečení suché. Protože mi byla z té ledové vody hrozná zima, ráda jsem tuto možnost uvítala.

Ani tato akce se však neobešla bez ztrát. Péťova osma skončila někde na dně soutěsky, takže potom musel zbytek vodopádů slanit na karabině.

Byl to krásný vodácký zájezd se spoustou ještě krásnějších řek, ale i tak jsem chtěla psát o něčem neobvyklém. A to se mi, myslím, splnilo :-)

Bára

Soutěska na Sesii

Soutěska na Sesii se jela v úterý. Ráno jsme vyjeli z kempu Campertogno a jeli jsme po proudu do Scopetty. Vystoupili jsme z aut a šli se podívat na most. Hned nad ním bylo obtížné, ale sjízdné místo. Směrem po proudu bylo vidět pár vlnek a potom řeka vtékala za zatáčku. Vrátili jsme se k autům a odvázali jsme lodě. Potom jsme se začali převlíkat. Já jsem měl ještě mokré věci, ale protože zrovna bylo hezky (jako vlastně každý den kromě Noce) ani mi to nevadilo. Hned nato jsme se vydali k vodě. Někteří si odnesli lodě přes most na plážičku a ti ostatní si je položili na skálu ze které to bylo do vody cca 2 metry. Potom jsme si všichni šli zaskákat ze skály. Zpátky jsme lezli okolo malým potůčkem, který se vléval do řeky. Když si každý skočil třikrát a předvedli jsme to raftařům kteří přišli po nás, šli jsme na vodu. Po asi 200 metrech bylo obtížnějí místo. Byly to 2 hupy mezi kterými byl bazének. Jeli ho jenom Petr, Michal, Martin a Jirka Hodic. Petr neměl jako vždycky žádné problémy, ale potom to začalo. Martin projel první hup a už byl vzhůru nohama. Jednou se pokusil o eskymáka a potom vyplaval. Loď si naštěstí chytl a tak si sjel i druhý hup. Potom jel Michal, na prvním hupu taky plaval, ale taky si dokázal chytit loď i pádlo a tak jel i druhý. Jirka už to Štěstí neměl a byl rád,že v bazénku doplaval ke břehu bez lodi. Dál bylo na řece mnoho různých hezkých míst a klouzali jsme se po břiše do vody nebo jsme z lodí sjížděli skluzavku ve skále. Když jsem uviděl konec soutěsky bylo mi to líto. Ale stejně si myslím že na to, že to byly 2 kilometry zvládli jsme toho hodně. Byla to nejhezčí řeka jakou jsem v životě jel.

Tomáš