Turecko

Zahraniční

Datum: 27. 5. - 7. 6. 2006

TURECKO

SOBOTA 27. 5.

20:20 odlet z Prahy-Ruzyně

24:00 přílet Bodrum (čas v Turecku posunutý o 1 hod)

NEDĚLĚ 28. 5.

01:00 odjezd z letiště v Bodrumu (km 0), šofér Ilker i auto s vlekem super! (120,- Euro na den + nafta + jídlo pro řidiče)

Nad ránem příjezd do vesničky Akköprü, základna raftové společnosti Alternatif, od které máme půjčené auto. (166)

Ráno doplácíme auto, s šéfem Vedatem dolaďujeme poslední detaily programu a vyrážíme na řeku Dalaman.

DALAMAN ÇAYI 13 km

Narli - Akköprü

Začínáme pod vesničkou Narli mezi malou přehradou a mostem. Příjezd je po velmi špatné silnici a orientačně dost náročný (cesta nevede podél vody, ale objíždí kopec), proto je asi nejlépe domluvit si odvoz u některé z mnoha raftových agentur v Akköprü. Vodočet vlevo pod nasedacím mostem 40 cm (stav je závislý na pouštění přehrady, přehrada ale není velká, tak vodu na dlouho nezadrží).

Řeka protéká opuštěným kaňonem, skvělá WW III, několik míst těžších (WW IV), po prohlídce sjízdných. Končíme u mostu Akköprü.

(Kousek pod mostem je postavena nová vysoká přehradní hráz. Jak velká část kaňonu bude zaplavena po napuštění přehrady, kdo ví … Do moře by dojet nešlo, před ústím je Dalaman bez vody.)

16:00 odjezd (239), v městečku Ortaca vybíráme peníze z bankomatu a nakupujeme (i v neděli je otevřeno).

Přejezd na Chimaeru – vnitrozemím (po pobřeží je moc klikatá silnice) na Antalyi přes Seki, Elmalı a Finike.

23:00 přijíždíme do Olymposu, v hospodě domlouváme přespání (kamarád Vedata) a pak se jedeme podívat na věčné plameny Chimaera (2,25 YTL/člověk; 1 YTL @ 15 Kč)

00:30 vracíme se do „spací“ hospody (574)

PONDĚLÍ 29. 5.

Přejezd na Köprü Çayı, cestou v Antalyi výměna peněz a nákup v supermarketu.

KÖPRÜ ÇAYI 13 km 3 hod

kaňon Köprülü - raftařské základny

Standardní začátek je u starého kamenného mostu Oluk na konci kaňonu Köprülü (buď hned pod mostem schody na pravém břehu k vodě, nebo cca 300 m pod mostem na levém břehu raftařské základny). My si však chceme sjet alespoň kousek kaňonu, tak pokračujeme po silnici na levém břehu (směr Çaltepe), po asi dvou zatáčkách je vlevo sjezd k mostku přes levostranný přítok kaňonu. Přítokem lze sejít do kaňonu (za velké vody je přítok WW V, jinak kaňoning s lodí). Sjíždíme asi 1 km kaňonu Köprülü – nádherný kaňon, WW III-I, vyvěračky, … Od mostu Oluk široká řeka ve štěrkovém korytě, WW I-II, velké vlny, čistá voda. Končíme u jedné z mnoha raftařských základen před mostem (při příjezdu odbočka na Selge před Beşkonakem), u kterého je poslední možnost výstupu před dalším obtížným kaňonem.

16:00 odjezd (767), zpět k pobřeží, Manavgat, Akseki, Seydişehir (silnice na Konyu vede jinudy než hlavní v mapě), kebab v hospodě, Konya, večírek v autě cestou.

01:30 spíme u benzínky před Karapınarem, (1093)

ÚTERÝ 30. 5.

08:30 odjezd od benzínky. Za Karapınarem zastavujeme u jezera Meke – voda slaná jako v Mrtvém moři, jezero je v kráteru bývalé sopky. Pokračujeme na Emirgazi a ve vesnici Belkaya kupujeme koberce a jdeme se podívat do místní školy. V 12:30 pokračujeme dál přes Aksaray a silnicí kolem údolí Ilhara do Derinkuyu. Prohlídka podzemního města (10,- YTL/osoba a 20,- Euro průvodce na skupinu, průvodce se však vyplatí), místní oslava. Potom přejíždíme k hradu Üçhisar a odtud jdeme pěšky Údolím holubů do Göreme (cestou obcházíme sesutou cestu, celkem cca 2 hod), kde na nás čeká Ilker. Spíme kousek za Göreme na place, kde startují balony. (1405)

STŘEDA 31. 5.

05:00 budí nás balony. Jedeme do Çavuşinu a z Old village jdeme pěšky Růžovým a Červeným údolím a Údolím mečů do Göreme. Pohledy, místní hospůdka v jeskyni. V jedenáct odjíždíme, cestou se zastavujeme na „houby“ Paşabağı. Dál přes Ürgüp směr Kayseri, do Develi. Z Develi vyjíždíme do sedla pod Erciyes Dağı a na asi 2 hod jdeme k horním stanicím lyžařských vleků (svezli by nás i lanovkou, ale jdeme pěšky).

18:00 přejezd na řeku Zamantı Irmağı přes Yahyalı, Dikme a Yeşilköy k vodopádu Kapuzbaşı (od vysedacího mostu ještě asi 7 km po velmi špatné cestě, jinak je celá silnice z Yahyalı asfaltová, jen druhá polovina u řeky je štěrk).

21:00 U vodopádu problém najít místo na spaní, tak nakonec spíme v kempu (7,- YTL/osoba). (1663)

ČTVRTEK 1. 6.

Ráno prohlížíme vodopád Kapuzbaşı a pak vyrážíme na řeku.

ZAMANTI IRMAĞI 15 km

Yeşilköy - most k vodopádu Kapuzbaşı

Začínáme pod Yeşilköy, jakmile silnice sjede k vodě (potom až k vysedacímu mostu jde silnice většinou po levém břehu podél řeky). Začátek WW I-II. Ze silnice se zdálo, že bude vody skoro málo, ale jde to. Vody navíc postupně přibývá z několika vyvěraček. Vodočet asi v polovině úseku na levém břehu 140 cm. Po několika km těžké místo (WW V, je vidět ze silnice, dlouhé přenášení vpravo, za velké vody může být zastavení před tímto místem obtížné). Potom WW II, III, jedno místo (před lávkou) WW IV (prohlížíme). Končíme u mostu k vodopádu Kapuzbaşı. Hned za mostem je velmi obtížné místo. Dále následuje úsek WW V, 3 dny, bez možnosti přístupu.

15:00 odjezd zpět přes Dikme (chceme jet na východ na Kozan na Adanu, ale dle místních tam není asfalt), Yahyalı, Niğde, Tarsus, Mersin, Erdemli, Silifke. Hledáme místo na spaní na pláži, ale vyhání nás jandarma a posílá nás spát na městskou pláž blízkého městečka.

00:30 spaní na městské pláži v Taşucu. (2143)

PÁTEK 2. 6.

GÖKSU NEHRI 14 km 3 hod

most na Zeyne - Kargicak

Začínáme u mostu na silnici, která odbočuje na Zeyne a Gülnar z hlavní silnice č.715 vedoucí údolím Göksu po levém břehu. Začátek několik km nezajímavá ZW – WW I v polích. Potom řeka vtéká do hlubokého kaňonu. Na začátku kaňonu velké balvany v řece, nepřehledné zablokování, ale voda mezi skalními bloky jenom volně proudí, WW II. Závěr kaňonu opět lehčí. Končíme u mostu pod vesničkou Kargicak (odbočka do ještě menší vesničky na druhé straně údolí).

Bylo by možné pokračovat ještě 13 km k mostu v Degirmendere – stále hluboký kaňon, ale už jen turistika ZW, WW I, případně ještě dalších 8 km k mostu hlavní silnice č.715, pořád kaňon a lehká voda.

Přejezd na Anamur – po pobřeží (silnice je samá zatáčka, přejezd dlouho trvá) a z města Anamur směr Ermenek. V 19:00 jsme u mostu Alaköprü, kde budeme zítra končit vodu. Abychom dojeli na nástupní místo, musíme se vrátit od mostu zpět a po cca 2 km je odbočka na restauraci Sevgi su parki (pravý břeh, proti proudu, asfalt). Silnice vede daleko od vody a přiblíží se k řece právě až u restaurace Sevgi, kde večeříme pstruhy a spíme na poduškách pod střechou. (2423)

SOBOTA 3. 6.

ANAMUR(DRAGON) ÇAYI 12 km 3 hod

ústí potoka Kiliç - most Alaköprü

Od restaurace Sevgi vyjíždíme autem ještě několik km proti proudu řeky. Silnice se trochu vzdálí od vody a jakmile se opět vrátí k řece, přejíždí malý potok ústící zprava do Anamuru. To by měl být Kiliç a tam začínáme. Řeka má krásně čistou, ale studenou vodu. Nádherná WW II, III (někde možná i fous těžší), občas nízké soutěsky, paráda. Končíme u mostu Alaköprü.

Bylo by možné začít ještě o cca 4 km výš u mostu, kde silnice přechází z pravého na levý břeh (směr Sugözü) – dle různých popisů WW IV nebo V.

Přejíždíme do Alanye (po pobřeží, silnice opět klikatá a pomalá, až z Gazipaşa to je lepší).

DIM ÇAYI 6 km

restaurace - moře

Příjezd z Alanye, za mostem přes Dım uhýbáme doprava a jedeme proti proudu řeky (pravý břeh) až k restauracím s terasami přes celou řeku. Pod nimi začínáme. Začátek (asi 1 km) WW II, balvanité prahy a stupně. Dál WW I, čistá voda, řeka stále pěkně teče až do moře. (Tam problém – u pláží se nesmí parkovat.)

Nejhezčí část Dımu je právě zaplavována novou přehradou (hráz je kousek nad restauracemi, co jsme začínali). Zbývá jen úsek nad přehradou, tam je ale problém s přístupem.

Navečer přejíždíme do Alarahanu a spíme v poslední hospůdce pod pevností. (2640)

NEDĚLE 4. 6.

Ráno výlet na pevnost Alarahan.

11:00 odjezd na horní Alaru – zpět na pobřeží, v Konaklı odbočujeme na Güzelbağ a Gündoğmuş (cesta přes hory a doly, dlouhá, pomalá, únavná). Z Gündoğmuş (možný příjezd i ze silnice od pobřeží na Konyu) směrem na Köprülü, po cca 18 km se přijede k Alaře. Zde někde se musí najít místo na ukončení plavby po horním úseku. (Doporučovaný konec je u dřevěného mostu a přítoku zprava, ale cesta k němu není sjízdná pro auta a pro nesení lodí je dost dlouhá. Končíme proto kousek před mostem, lodě je možné vynést lesem k silnici, kde je i místo na parkování.) Pokračujeme dál proti proudu řeky až k mostu (po cca 6 km) směr Köprülü, u mostu je pár baráčků. Tam dáváme na vodu. (Vodopády-vyvěračky, ze kterých Alara pramení jsou sice již jen asi 0,5 km výše proti proudu, ale už to časově nestíháme.)

Horní Alara je vzhledem k zdlouhavému příjezdu záležitost na celý den!

ALARA ÇAYI, horní 6 km

Čistá voda, pěkná říčka WW II, III (III+), jedno místo prohlížíme. Něco mezi Sočou a Koritnicí.

(Následující úsek k mostu Kemer je velmi obtížný.)

Přejíždíme zpět přes Gündoğmuş k mostu Kemer (most na silnici mezi Güzelbağem a Gündoğmuşem), odkud budeme zítra ráno začínat spodní úsek. Spíme u mostu. (2795)

PONDĚLÍ 5. 6.

ALARA ÇAYI 35 km 8,5 hod

most Kemer - pevnost Alarahan

Na vodu dáváme po sedmé ráno. Vodočet několik set metrů za mostem na levém břehu 120 cm. Začátek WW III-IV, jedno místo prohlížíme a kousek dál přenášíme (po cestě vlevo, namáhavé) čerstvý sesuv zprava s následujícím zablokovaným úsekem (celé tak WW V, zablokovaný úsek by asi šel). Řeka začíná protékat nízkými soutěskami. Najednou voda přestane téct, volej – nadržení je způsobené novým sesuvem zleva. Přenášíme vlevo a nasedáme v závěru závalu ještě mezi kameny – dost obtížné. Dále pokračují soutěsky. V úseku asi 0,5 km padají z pravé strany údolí tři vodopády. První dva jsou široké a téměř suché, poslední je úzký, vysoký a padá opravdu až ze samé hrany údolí skoro až do řeky. Za ním je třeba co nejdříve zastavit vlevo a z cesty (od mostu Kemer vede až sem po levém břehu lesní cesta) prohlédnout následujících cca 500 m – soutěska začíná být hlubší a zužuje se, klíčové místo je zúžení na asi 1 m, kterým protéká celá řeka a asi metrovým skokem (za naší vody) padá do následujícího bazénku. Toto místo je popisováno jako nesjízdné. My jsme ho sjeli (sice 2 plaváčci, ale jinak bez problémů). V každém případě je nutné předem prohlédnout, alespoň kvůli nebezpečí vzpříčených stromů v soutěsce. Dále je řeka až ke starému kamennému mostu lehčí, WW I, II. Od mostu (z Güzelbağu sem vede špatná silnice, začínají zde rafty) obtížnost opět stoupá na WW III-IV, jedno místo prohlížíme. Asi 4 km za kamenným mostem je nebezpečné nesjízdné místo, voda protéká ošklivým sifonem – vlevo je velký vracák, bezpodmínečně zastavit a vlevo přenést, alpinstart! Končíme pod pevností Alarahan. V celé Alaře je krásně čistá voda a žijí zde sladkovodní krabi.

17:00 odjezd na prohlídku Aspendosu

18:00 prohlídka Aspendosu – jeden z nejzachovalejších amfiteátrů, 10,-YTL/člověk

19:00 odjezd na Antalyi

21:30 Termessos, otevírají nám bránu a spíme v areálu vstupu do národního parku. (3013)

ÚTERÝ 6. 6.

Dopoledne prohlídka ruin starověkého města Termessos, jedněch z nejhezčích, jaké jsme kdy viděli, především díky jejich umístění vysoko v horách. (9,-YTL/člověk)

12:00 odjezd do Pamukkale

16:00 Hierapolis + Pamukkale, 2 hodiny prohlídka, 5,- YTL/člověk

Navečer se vracíme do Denizli na kozu. Za tmy přejíždíme přes Nazilli do Bozdoğan k naší poslední řece Akçay.

23:00 Bozdoğan, spíme na fotbalovém hřišti. (3400)

STŘEDA 7. 6.

AKÇAY 12 km 2 hod

přehrada - Çalimdere

Začínáme v hospodě-piknikovišti kousek pod přehradou Kemer Barajı. Voda je čistá a studená. WW I, občas lehčí nebo těžší. Několik jezů-balvanitých stupňů, všechny sjízdné. Končíme v Çalimdere (příjezd k vodě: ve vesnici je odbočka k rybí restauraci Degirmen).

13:00 po usušení vodáckých věcí odjíždíme přes Yatağan na letiště (3433)

15:00 letiště Milas-Bodrum. Než nám to poletí, jedeme se vykoupat do moře (Güvercinlik) a na prohlídku Bodrumu.

20:00 letiště (3643)

24:00 odlet

02:00 letiště Ruzyně

SUMMARY

na vodě: 8 řek, 126 km

mikrobusem: 3643 km

Kilometráže, průvodce, mapy:

Řeky

DKV Auslandsführer (1995), Südosteuropa – něco málo

KANUMAGAZIN 3/2003 – dobrý popis řek v této oblasti

Mapy

nejlepší mapa Turecka: Türkei, 1:750 000, EUROCART, RV Verlag

Mapu většího měřítka sehnat nelze (jenom pobřeží okolí Antalye 1:150 000, pro vodáky nepoužitelné), ani na místě lepší mapa není.

Internet

www.kajak.at - aktuální popisy řek

www.alternatifoutdoor.com - auto



JAK TO VIDĚL JERRY



TURECKO

27. 5. - 7. 6. 2006

Tak a je to tady. Jsme zpátky z Turecka a já jsem dostal zodpovědný úkol podělit se o zážitky s ostatními touto formou. Berte to tak, že to jsou mé subjektivní, čerstvé a ničím či nikým neovlivněné zážitky a poznatky z naší skvělé výpravy.

Vše začalo 27. května 2006 večer na letišti v Ruzyni. Sjeli jsme se tam ze čtyř stran – Slon, Libor a Mamut z Příbrami, Vašek, Zdeněk a já z Hradce, orinokáři Jirka a Karel z Pardubic a Jirka Hodic s Petrem dokonce přímo ze Sázavy, kterou si dali na rozjetí před zítřejší první tureckou řekou. Na letišti vzbuzujeme všeobecné pozdvižení, balíme zavazadla do fólie a lodě do futrálů, nakládáme je na vozíky a snažíme se takto propasírovat skrz dveře na fotobuňku do haly. Uvnitř letištní haly čekáme na odbavení, musíme zvlášť odbavit i benzínové vařiče (nakonec po povinné ukázce úspěšně). Vypadá to ale na problém s odbavením našich lodí, jelikož hlášky obsluhy typu: „tak to nevím, tohle jsme tady ještě neměli!“ nebo „pojďte si sem s těma surfama!“ nevzbuzují u nás zrovna moc optimismu. Kajaky (a singly – ovšem!) nám váží 25 (můj) až 42 (!Libor!) kg – Libor jen u pásu pokrčil rameny a prohlásil:“No co, pořádnej chlap – pořádná loď!“.

Nakonec to všechno dobře dopadlo a ve 20:20 se naše letadlo Airbus odlepuje z ruzyňské dráhy. Během letu jíme, pijeme, seznamujeme se s rekreanty (a rekreantkami - obzvlášť Karel s půvabnou dvojicí maminka + dcera, zrovna to tak vyšlo a seděly vedle něho :-). Najednou nám české aerolinky přejí příjemnou dovolenou u moře s CK Eximtours a CK Fischer a přistáváme v jihotureckém Bodrumu. U pásu čekáme až nám přijedou naše bágly a lodě. Vše je v pořádku, takže jdeme s tím vším ven, kde nás již čeká pro následujících 11 dní náš druhý pojízdný domov v podobě 14-ti místného Fordu Tranzit (zadní sedačky vyhozeny, takže místa na bagáž opravdu až až). Navazujeme lodě na vlek za vehementní asistence našeho tureckého šoféra Ilkera, o němž bude ještě řeč…, zabíráme více či méně výhodná místa v autě (až postupem času mi došlo, jak byl tento moment zájezdu důležitý, ale já si nestěžuju…) a vyrážíme do noci vstříc tureckému dobrodružství směrem na východ k řece Dalaman. Nad ránem kamsi přijíždíme po prašné cestě, fouká teplý vítr a zaleháme do spacáků pod širým nebem plným hvězd. To ještě netušíme, že tohle bude během našeho výletu klasický scénář. Myslím tím jak hvězdy, teplo i v noci (nad 20 °C) – zde platilo pravidlo: Čím teplejší spacák, tím hůř – tak daleké přejezdy i noční příjezdy. Ráno nás budí sluníčko a dává nám najevo svou pravou tureckou sílu a fakt, že se ho za celou dobu nezbavíme, i když bychom po pár dnech toho děsného pařáku moc rádi. Až v Turecku jsem na vlastní kůži zakusil opravdovou hloubku prosby: „Alláhu dej nám vláhu!“ (nedal – pozn.autora).

Jedeme po prašných cestách odvážně se linoucích nad kaňonem na naši první řeku – Dalaman Çayi. Přijíždíme na místo startu po přehradou a vodu zrovna vypnuli. Přijíždějí nějací raftaři, tak doufáme, že zase poteče. Skutečně, vody zase přibývá, Petr velí poprvé ono zaklínadlo „Do gumy“ a jdeme na to. Voda je kalná, ale teplá a navíc hned od začátku i dost divoká. Pro některé možná až moc (no, nebudu jmenovat, že, posádko Orinoca :-). Dalaman je vodácky i krajinově opravdu super – velký kaňon, vody tak akorát, pár míst prohlížíme – někdo přenáší, ale všechny jsou sjízdné, do WW 4, prostě parádní start akce. Zde se všichni přesvědčují, že láhev s potím v lodi je jednou z nejnutnějších částí výbavy. Škoda, že jsem ji měl jenom já. Končíme za mostem. Ilker nás čeká, sušíme a pijeme. Moira schne na sluníčku rychlostí až neuvěřitelnou, mažeme si první spáleniny, navazujeme a jedeme do Antalye. Je to dlouhý přesun, ale pomalu si zvykáme – bude to náš denní chleba. Mimochodem chleba (dá-li se tak ten jejich ekmek nazvat) a další potraviny (hlavně pivo a zeleninu) kupujeme až večer v supermarketu v Antalyi. Je to snad nejznámější přímořské letovisko v Turecku. Měníme eura za turecké liry (YTL). 1 YTL = cca 17,50 Kč. Pak jedeme na noční prohlídku věčných plamenů Chimaera. Předtím necháváme vlek u hospody s tím, že se sem pak vrátíme a přespíme tu. K plamenům je to od auta pěšky černočernou tmou do kopce a ve vedru déle než jsme čekali, ale stojí to za to. Tyto věčné plameny a plamínky tryskají přímo ze země, některé (menší) se nám podařilo sfouknout :-). Vracíme se k vleku a uleháme do „přihrádek“ na koberec. Ráno nás budí uklízečky a snad i hlasatel. Libor kamsi mizí a přichází až těsně před odjezdem. Říká, že se stihl vykoupat v moři. Tiše mu závidíme.

Odjíždíme směrem k řece Köprü Çayi, kde se komerčně raftuje, je to blízko moře, tak není divu. Domlouváme s Ilkerem dnešní plán a necháváme zde na konci kaňonu Köprülü Orinoco i s Jirkou a Kájou, kteří zde nasednou. My ostatní jedeme ještě výš, abychom si sjeli aspoň 1 km s trojkovým místem v kaňonu. Musíme se ale do něj dostat přítokem, který jet nejde, tak se z toho stává kaňoning s loděmi tak na půl hodiny, ale zážitek. Na soutoku nasedáme. Kaňon je fakt úžasný, samá vyvěračka ze skal nad námi – prostě nádhera. Na konci kaňonu se přidávají kluci na Orinocu a jedem dál raftový úsek, široká, vodnatá, čistá a celkem teplá řeka, velký vlny, vše přehledný, pohoda. Na jednom místě si hezké dívky z raftu dokazují odvahu skokem ze „skály“ (asi 2 metry), chvíli si hraju na záchranáře, ale brzo zjišťuji, že si asi vystačí samy, tak jedu dál… Po této řece následuje další dlouhý přejezd (jak jinak …) a dokonce 2 dny bez vody (myslím jako bez ježdění). Jedeme do vnitrozemí na náhorní planinu a v dálce jsou vidět zasněžené třítisícové sopky. Pak stavíme na večeři. Máme kozu a dalších mnoho příloh a pivo – super, lidi jsou moc milí a pohostinní, jídlo výborný. Náš řidič Ilker je 35-ti letý Turek, vyznáním muslim (jako 90% obyvatel Turecka), má čerstvě založenou rodinu. Jeho rodiče pocházejí ze Sýrie a nemá rád Kurdy. Je zaměstnanec raftové společnosti Alternatif a my jsme jeho první výprava. 14 let byl u armády, je velice schopný, bystrý, komunikativní a všude (aspoň na nás to dělalo takový dojem) má příbuzný a kamarády. Umí trochu anglicky. Jeho nejčastější fráze jsou „OK“, „No problem!“ a „after“ (když jsme mu dávali najíst). Opravdu toho moc nesnědl, prý by se pak nevešel za volant. Jeho jedinou slabinou je couvání s vlekem :-). Po výborné večeři a typické muslimské moezíně slyšitelné z blízké mešity a okolních amplionů po západu slunce vyrážíme dál směr severovýchod. Za tmy jedeme přes velké město Konya a v autě se rozjíždí docela vydařený večírek při kytaře živený samozřejmě našimi zásobami (v Turecku byl alkohol dost drahý). Až zase někdy po půlnoci zastavujeme v blízkosti jedné benzínky a mešity a zaléháme.

Ještě ráno za tmy nás budí tradiční motlitba a nakonec i Petrův hlasatel a taky to proklaté slunce. Z Čech nám chodí SMSky typu „v noci nula, prší a je hnusně, na horách sněží …“.Určujeme zakázaná témata - jsou jimi jakékoliv vzpomínky na zimu, sníh, o tom, jak kdo na jaře vymrznul na vodě atd. Po snídaní jedeme dál a zastavujeme u jezera Meke. Jeho zvláštností je, že se nachází v prostoru bývalé sopky a jeho voda je tak slaná jako v Mrtvém moři. Po chvíli váhání (pěna u břehu, smrad a divné breberky ve vodě) lezeme do vody a je to parádní – voda tak nadnáší, že člověk tady leží na hladině a v klidu si může číst noviny. Po této extrémně slané koupeli toužíme po opláchnutí, sůl z nás padá, ale to si ještě počkáme. Jedeme dál a po cestě zastavujeme v městečku Belkaya. Z této, na první pohled krátké zastávky na kafe, se vyklubala nejmíň dvouhodinová návštěva. Byli jsme hned středem zájmu místních obyvatel. Navštívili jsme místní pekárnu placek, prohlédli jsme si ruční výrobu koberců (Jirka i kupoval) a hlavně jsme absolvovali exkurzi do místní základní školy. Až na Mamuta, který zůstal v autě a ze všech sil vzdoroval náporu dětí, které se snažili dostat dovnitř. Vykoupal se ve vlastním potu a zaslouží dodatečný velký dík! My jsme mezitím byli ve všech třídách od 1. do 8., děti nás v pozoru anglicky zdravily, učitelé a (fakt krásné) učitelky nás na závěr pozvali do sborovny na colu a na kus řeči, byl to fakt zážitek. Odjíždíme plní dojmů směrem k podzemnímu městu Derinkuyu a koukáme na zasněženou třítisícovou sopku Hasan Dagi (3268m). Podzemní město a jeho chodby a komnaty mne nadchly především svoji teplotou +12°C, osvěžující! Potom nás Ilker zavedl na hřiště na jakousi oslavu. Bylo to pěkné, turecká hudba z dob válek, převleky Osmanů a my na V.I.P. židlích v první řadě s občerstvením – další nečekaná zajímavá akce.

Naše další cesta směruje k turecké klasice – Kapadocii. Zastavujeme před nádherným skalním hradem Uchisar a již při večerním šikmém slunci procházíme Údolím holubů plným bizardních skal. V jednom exponovaném místě se nás ujímá místní „průvodce“ v podobě kouzelného dědečka – poustevníka a provádí nás náročným skalním terénem na bezpečnou cestu. Je to opravdový ochránce přírody a chovatel psů a při loučení vyžaduje možná tučnější bakšiš za své služby než jsme uznali za vhodný my, ale spokojenost na obou stranách snad převládla. Přicházíme do turistického městečka a centra Kapadocie Göreme, kde na nás již čeká Ilker s autem a popojíždíme na nocleh stranou kamsi k dalším skalám. Poprvé za světla vybalujeme vařiče a spacáky a je to příjemné. Méně příjemné je ovšem ráno, to když po pravidelné hlasité moezíně ještě za tmy přijíždějí také ještě za tmy traktory a v těsné blízkosti našeho auta a nás ležících začínají nafukovat balóny. Opravdu je to tak. Jsme na startovací ploše pro vyhlídkové lety balónem nad skalami. Balóny musí vzlétnout ještě před východem slunce než se ohřeje vzduch. Co se dá dělat, vstáváme, fotíme, snídáme… . Balóny odlétly a my odjíždíme na start našeho dnešního výletu. Vyrážíme na túru hodně nalehko, vedro neubývá na síle ani tady. Jdeme po vrstevnici nad skalami, pak údolíčky mezi nimi, fotíme a potíme se … Jinak neskutečně krásná krajina, stojí to za to. Pak přicházíme Růžovým a Červeným údolím a Údolím mečů zase do Göreme. Jdeme na pivo a popojíždíme ke skalním „houbám“ v Paşabağı. Tam krátká prohlídka a další přesun do města Develi. Zde necháváme vlek a jedeme se podívat pod sopku Erciyes Dağı (3917m). Parkujeme v sedle ve výšce asi 2100m a pár odvážlivců (mezi nimi i já – jak jinak) se vydává až ke sněhovým polím ve výšce cca 2700 – 2800 (výškoměry se lišily). To vše v sandálech, tričku a trenkách. Aspoň tady příjemně foukalo. Scházíme se u auta, vracíme se pro lodě a pak jedeme k řece Zamantı Irmağı. Krajina je horská, kamenitá, ale přitom zelená a krásná. Silnice se zhoršuje, až jedeme po prašných cestách odvážně nad kaňonem. Zase za tmy přijíždíme do „kempu“ u přítoku Zamantı. Je tu i sprcha, vaříme, rozděláváme oheň a spíme přímo nad řekou na dřevěném „pódiu“. Ráno prohlídka vodopádů Kapuzbaşı (moc pěkný!) a jedeme nahoru, kde budeme nasedat konečně zase na vodu. Jsme v NP Ala Daglar a pojedeme Zamantı Irmağı. Možná jsme tu první Češi na vodě. Vytahujeme z lodí 2 dny zapařený věci a jdeme na to. Začátek pohodička, pak přenášíme úsek, kam ani není vidět (asi tak za 5) a jedeme dál. Je to pěkná, teplá a trochu rozbagrovaná řeka. Jedno místo s válcem prohlížíme a jedeme, pak všechno na oči, tak do III+. Vysedáme u mostu nad „průsery“ a zase je vedro jako vždycky. Odpoledne jedeme na jih, cestou dáváme tureckou pizzu pide a foto u cedule Niğde. Jedeme k moři, blížíme se k pohoří Taurus, z jehož svahů tečou řeky, co nás následující dny čekají…

Projíždíme již přímořským městem Silifke a opět asi až v jednu v noci se rozhodujeme pro nocleh na plážičce pod srázem. A ejhle, přijíždí Jandarma (policie) a po rozmluvě s nimi jsme eskortováni (pro naše bezpečí) na jinou pláž, kde můžeme spát. Hezké, že?

Probouzíme se při šumu moře a jdeme se vykoupat. Pak odjezd, čeká nás Göksu Nehri . Je to veliký a hluboký kaňon – krajinovka, obtížnost WW 1 – 2. Užíváme si to, je to nádhera. Po vysednutí a navázání odjezd zpátky k moři (koupel), dál jedeme po pobřeží, až odbočujeme proti proudu řeky, co pojedeme zítra. Večer přijíždíme k hospodě s pódii, kde budeme spát. Navíc domlouváme večeři – budou pstruzi! Mají tu sádky plné ryb, tak by byla škoda toho nevyužít. Pstruh byl výborný, další chody na sebe nenechaly dlouho čekat, naše spokojenost je maximální. Tento večer jsme uspořádali volby. U nás jsme volit nemohli, tak jsme si udělali volební okrsek tady. Vyhrála ODS. Volby byly často diskutovaným tématem zájezdu, i když trochu choulostivým, stejně tak jako čochtani (že, Jirko a Libore :-).

Další den ráno (je to již 7. den v akci) po snídani odjíždíme ještě kus proti proudu a nasedáme (ne všichni) na horní Anamur (Dragon) Çayi. Voda je nezvykle studená (to jsme si odvykli), pěkně čisťoučká a taky krásná vodácky – poctivá III, okolí krásně zelené, připadám si jako v Alpách. U hospody, kde jsme spali, nasedají ostatní, ovšem obtížnost se nesnižuje (spíš naopak) a přibývají další plaváčci. V cíli naší plavby této krásné řeky se koupou děti a s nadšením po našem svolení lezou do lodí. Je to sranda, fotíme. Pak následuje přesun zpět k moři přes Alanyi a odpoledne ještě dáváme jednu lehčí řeku až do moře – Dim Çayi . V moři na kajaku mnozí z nás sedí poprvé, tak si to užíváme. Večer jedeme zase od moře k řece Alara, jež bude vrcholem zájezdu. Spíme u řeky u dalších milých lidí, je pohoda (až na to, že se zde řeší výsledky voleb, s kterými stejně nic neuděláme).

Ráno po snídani vyrážíme (zase ne všichni) na pevnost Alarahan nad řekou. Je to krása, ale to vedro hned po ránu je šílený, pot z nás jen leje. Dočkali jsme se i lezení a super výhledů seshora. Scházíme se dole u auta a jedeme do hor proti proudu Alary, abychom si odpoledne sjeli její horní úsek. Horní Alara nezklamala – čistá super řeka, tak akorát pro všechny, výživný místečka, ale na pohodu. Nejhorší je ovšem vysedání – šplháme se nahoru krpálem, lesem a hóódně vysoko – nakonec vše OK a jedeme k mostu přes Alaru, u nějž budeme spát a odtud brzo ráno vyplujeme na naši vrcholnou jízdu akce …. Usínáme plni očekávání vstříc další tropické noci plné hvězd…

Ráno hlasatel až v 6, všichni, kdo jedou, chystají jídlo a pití do lodí, snídají a vše šlape tak, že před půl osmou opravdu vyrážíme na vodu. Nastává den D, jedeme Alaru – perlu jižního Turecka. Složení C1 – Petr, K1 – Zdeněk, Vašek, Jirka H a já a Orinoco – Slon s Jirkou K. Hned po startu si po rozespalé snídani uvědomujeme, že nám řeka nedá nic zadarmo a užíváme si ranní průplach v trojkové svěží vodě v kaňonu. Celý dnešní úsek je 35 km kaňonem. Řeka si razí cestu prudkými peřejemi v sevřených skalních stěnách a občas trochu utichá v otevřenějším údolí. Dvě nesjízdná místa (závaly) přenášíme vlevo. Pod tím druhým nasedáme hned asi do čtyřkového místa těsně nad žumpou, pod níž je silný vracák táhnoucí na skálu. Několik bojových eskymáků několika členů, ale vše dobře dopadá a jedeme dál. Pár míst prohlížíme, ale vše jedeme. Ten nejzáživnější úsek jedeme vlastně na oči, protože Petr se šel sice podívat, ale z té výšky a tak daleko toho moc vidět nemohl. Jedná se o opravdu uzoučkou (místy sotva na Orinoco) soutěsku s několika „laškovnějšími“ místy a hupíky. V jednom válci (nešel objet) se setkávám s již plavajícím Jirkou a jeho výzbrojí, následuje několik ran pod vodou, zvedání, nádech, několikrát dokola a už jsem taky venku, pochytám si to, vylejvám a scházíme se dole ve vracáku … Jedeme dál, vidíme most a víme, že bude ještě veselo… Pár těžších míst prohlížíme, jedeme, natáčíme, následuje esíčko a malý vracák vlevo s pomocným lanem, rychle vysedáme – jsme tu – u „vodopádu“ – nesjízdné nebezpečné místo se sifonem, o kterém víme, co umí od jedněch českých vodáků, co tu byli před pár týdny. Přenášíme vlevo po skalách a nasedáme stylově skokem s lodí ze skály. Orinoco spouštíme na házečce, posádka sešplhala… No a to je vlastně konec těžkých míst na Alaře a vychutnáváme si posledních pár kilometru do „naší“ základny pod pevností, která se nad námi už tyčí na levé straně. Setkáváme se se zbytkem výpravy, dáváme pivo na počest Alary i na čerstvý Janin inženýrský titul a chystáme se na přesun dál.

Jedeme opět k moři, ale tentokrát bez koupele, zastavujeme na prohlídku amfiteátru Aspendos a míříme opět do vnitrozemí k troskám města Termessos. Vjíždíme do areálu k muzeu, je tu pěkný parčík, záchody, stolky a lavičky, kde uvaříme, nechají nás tu přespat, opět velice ochotný (jak je tady zvykem) přístup. Následující den je bez vody, ale ze včerejší Alary jsme vyvodačení až až. Popojíždíme na horní parkoviště a vydáváme se opět v nechutném vedru nahoru v pohorkách k ruinám starověkého města. Je to opravdu turecké Macchu Picchu, je tu amfiteátr, staré římské sloupy a hrobky poházené jen tak po lese a všude krásná hornatá krajina. Celí splavení scházíme zpět k autu a jedeme dál přes město Denizli (nákup) směrem k další „atrakci“ Pamukkale. Pak stavíme na ochutnávku vín s přednáškou v ruštině a již míříme nahoru k památce Hierapolis. Tady děláme výsadek, Ilker sjede pod Pamukkale a počká na nás. My jdeme v žáru kolem památek podobných jako v Termessosu, akorát je to bez lesa, takže je to všechno lépe vidět, ale slunce pálí nehorázně. U amfiteátru (zase moce pěkný) kupuje někdo od babek více či méně výhodně vyšívané ubrusy a scházíme k samotným kaskádám. Je to úchvatný pohled, i když vody je v kaskádách pomálu. Dokonce jsme do vody i 4 vlezli, no bylo to za poplatek (přesněji úplatek hlídači), ale stálo to za to. Pak jdeme dolů s davem bosí po úžasně nesmekavém bílém travertinu i vodou, fotíme a kocháme se pohledy na kaskády, krápníky i roštěnky v plavkách. Scházíme až k autu, kde nás čeká Ilker a ještě dáváme pivko. Zítra nás čeká poslední řeka a odlet domů, tak se pomalu začínáme loučit s Tureckem. Zastavujeme na večeři – opět kozička + vše okolo – dokonce na 2x, ale trochu nás zaráží výsledná cena, jinak výborný. Jedeme dál zase až do půlnoci, nakonec spíme na hřišti na umělém povrchu – lidi jsou zase na nás hodní. Ráno se jdeme vysprchovat, abychom večer v letadle nedělali zase takovou ostudu a jedeme na poslední řeku. Je jí Akçay – pohodové to rozloučení s tureckými řekami. Je to oproti programu ale hodně studená voda, aspoň osvěží…(na vlastní kůži se o tom přesvědčil Libor, nezklamal tak ani na poslední řece:-), vysedáme, sušíme, balíme už věci do lodí a kluci suší a balí Orinoco. Pak jedeme už k Bodrumu a bez vleku se jedeme vykoupat do moře, trochu tak zabíjíme čas do půlnočního odletu, Ilker nás ještě zavezl na vyhlídku na moře a zapadající sluníčko. Je to romantika jako prase. Umocňuje to závěrečné dojemné loučení s naším skvělým řidičem, společníkem a spolutrpitelem Ilkerem. Náš Tranzit mizí v dáli a my zůstáváme s našimi loděmi před letištěm. Nezbývá než je zabalit do fusaků, jež nám celou dobu skvěle sloužily jako podložka na zem pod karimatku a jít na odbavení. Prohlížíme pak ještě v hale fotky a natočené video a dáváme se do řeči s vydovolenkovanými Čechy, co letěli s námi sem a vyměňujeme si zážitky (my jich máme samozřejmě víc :-) a už jsme v letadle. Na Ruzyni přistáváme hodně brzo ráno, venku je nezvyklá zima a to už je konec, rozjíždíme se různě domů s tím, že je všední den (čtvrtek) ráno a většina z nás jde do práce. Trochu šok, ale zvykáme si brzy na zajeté koleje a po pár dnech (aspoň já má pocit) musíme co nejdříve zase někam vyrazit na vodu….

No, znáte to :-)

Tak jsem to viděl já - JERRY

Nahrané fotogalerie

Turecko

Archiv

Prohlédnout

Vzkazy

Vyplňte jméno Vyplňte text vzkazu
Odesláním komentáře souhlasíte se zveřejnením na této stránce · Chráněno pomocí reCAPTCHA · Soukromí · Podmínky

Žádné komentáře

Zneplatnit