Chile

Zahraniční

Datum: 13. 1. - 6. 2. 2005



NEDĚLE 16.1.05

Příjezd do Mnichova, přelet Mnichov – Madrid.

PONDĚLÍ 17.1.05

Přelet Madrid – Santiago, půjčení auta. Přejezd k řece Río Maipo.

ÚTERÝ 18.1.05

RÍO MAIPO, most El Toro – kemp (naproti San José), 7 km, velmi vodnatá WW II,III, kalná voda, vlny, válce.

Přejezd k řece Río Tinguiririca.

STŘEDA 19.1.05

RÍO TINGUIRIRICA, cesta k vodě před policejní kontrolou – most Puente Negro, cca 15 km, vodnatá WW III(IV), nekončící vlny a válce. Přejezd k řece Río Teno.

ČTVRTEK 20.1.05

RÍO TENO, 2x 11 km k mostu nad Los Queñes, pěkná WW III v širokém korytě, občas více ramen, několik míst WW IV.

Přejezd k Pacifiku do přístavu Constitución, bivak na pláži v městečku Curanipe.

PÁTEK 21.1.05

Ráno procházka po pláži, potom přejezd do Pucónu.

SOBOTA 22.1.05

RÍO TRANCURA, 2x most Pte Metreñehue (silnice Pucón-Caburgua) – visutý most u letiště v Pucónu, 8 km, WW II, III (jedno místo těžší), charakter podobný norské Trysilelvě, jenom těžší.

Odpoledne pěšárna v NP Huerquehue ke třem jezerům za araukáriemi.

NEDĚLE 23.1.05

Pokus o výstup na sopku Villarrica (kazí se počasí, končíme 300 m pod vrcholem). Přejezd k jezeru Panguipulli.

PONDĚLÍ 24.1.05

Dopoledne prohlídka vodopádů Huilo Huilo pod sopkami Choshuenco a El Mocho, odpoledne Río Fuy.

RÍO FUY, 3x most Pte Huilo Huilo – most nad jezerem Panguipulli, 4 km, WW III(IV), hodně vody, vlny, válce, krásně čistá voda, jedna z nejhezčích řek, co jsme zde jeli.

ÚTERÝ 25.1.05

RÍO SAN PEDRO

Jezero Riñihue – most Pte Malihue (silnice Panguipulli-Los Lagos), 18 km, 3 hod, začátek lehčí (WW I, II), postupně obtížnost stoupá na WW III, IV, velké vlny, válce, čistá voda.

Most Pte Malihue – přívoz k vesnici Hueichaco, 10 km, obtížnost se snižuje z WW I-II na ZW.

STŘEDA 26.1.05

Přejezd do Puerta Montt, přelet do Punta Arenas. Autobusem do Puerta Natales.

ČTVRTEK 27.1.05

Autobusem do NP Torres del Paine. Pěšky do refugia Chileno a odtud nalehko výlet ke věžím Torres del Paine.

PÁTEK 28.1.05

S batohy kolem jezera Nordenskjöld pod „rohy“ Cuernos do kempu Italiano.

SOBOTA 29.1.05

Dopoledne nalehko do údolí Valle del Frances ke kempu Britanico, odpoledne s batohy do kempu u refugia Pehoe.

NEDĚLE 30.1.05

Dopoledne s batohy do kempu u refugia Grey, odpoledne nalehko výlet k ledovci Grey.

PONDĚLÍ 31.1.05

Dopoledne návrat k refugiu Pehoe. Lodí přes jezero Pehoe k refugiu Pudeto, prohlídka vodopádu Salto Grande. Autobusem do Puerta Natales a dále do Punta Arenas.

ÚTERÝ 1.2.05

Dopoledne výlet do bývalého přístavu Puerto Hambre a k pevnosti Fuerte Bulnes, odpoledne výlet na kolonii tučňáků v zátoce Seno Otway.

STŘEDA 2.2.05

Ráno přelet zpět do Puerta Montt, odpoledne Río Petrohué.

RÍO PETROHUÉ, 2x cca 4 km pod vodopády Salto Perohué, WW III(IV), hodně vody, široká řeka, nepřehledné vlny a válce, čistá voda – pod sopkami Osorno, Calbuco a Puntiagudo. Večer přejezd na sever k Los Angeles.

ČTVRTEK 3.2.05

Pěšárna v NP Laguna Laja pod sopkou Antuco. Večer přejezd ke Curicó.

PÁTEK 4.2.05

RÍO CLARO, úsek 7 Tazas, cca 500 m, 7 vodopádů 1-8 m. Večer přejezd k Rancague.

SOBOTA 5.2.05, NEDĚLE 6.2.05

Dopoledne přejezd do Santiaga na letiště, vrácení auta. Přelet s přestupováním v Madridu a Barceloně do Mnichova a autem domů.

SUMMARY

8 řek, 109 km na vodě, 3663 km autem, nafoceno 24 filmů

INFO

O Chile obecně:

nejlépe průvodce Lonely Planet (v češtině)

KOKTEJL TRIP, ročník II., číslo 3 - Chile

www.gochile.cl www.prochile.cl www.chile.cl www.chileonline.cl www.conaf.cl

Víza, celní a devizové předpisy:

Ministerstvo zahraničí ČR

Řeky:

· John Foss: Chile Whitewater. A Rafting and Kayaking Guide (vyjde v roce 2005, www.kanubuch.de )

články v časopisech KANOE-RAFT-KAJAK (4,5/1996, 2,3/1997), KANUMAGAZIN (1/1996, 2/1997, 1/1998, 4/2001, 1/2003)

www.chile-kayak.com

www.paddeln.at

www.awa.org/awa/river_project/Chile/

Výlety v Patagonii

Lonely Planet – Trekking in the Patagonian Andes

Mapy

Nelles Maps – Chile, Patagonia (přehledná mapa 1:2 500 000)

Lonely Planet Travel Atlas – Chile & Easter Island (1:1 000 000)

automapy (1:250-500 000) a turist. mapy (1:50 000) nakladatelství JLM Mapas (k dostání v Santiagu a turist. centrech)




JAK TO VIDĚL PETR



NEDĚLE 16.1.05

Tak a je to. Sedíme na letišti v Mnichově, kajaky odbavené a už jen čekáme, až nás vyzvou k nástupu do letadla. Jak to ale všechno bylo: O nějaké delší cestě do cizích krajů jsme začali uvažovat před několika lety. Prvním návrhem byla cesta na Grand Canyon řeky Colorado. Zorganizovat takovou cestu by bylo (přes německou cestovku) bez problémů. Jenže ta cena. Za dopravu a ostatní věci to vycházelo jako sem do Chile. Jenže ještě jednou tolik stojí vlastní splutí řeky se servisem americké cestovky. Takže další nápady. Kalifornie. Tam je to taky fajn, ale do států pojedeme až někdy na důchod. Všichni nás varovali před komercí atd. Takže poslední volba padla na Chile, podle všech informací vodácký ráj. Zkoušíme různé možnosti organizace zájezdu – sami nebo přes Slonovu cestovku. Nakonec jedu já s Janou, Jirka Hodic a Martin Skála. Druhou skupinu tvoří Honza Ramajzl (Čech z Hamburku), Vlaďka z Prahy a Jarda z Karlových Varů.

Stojí před námi tedy vyřešení dvou logistických problémů: 1. – kajaky do letadla, 2. – kajaky do auta v Chile. Po všech možných i nemožných pokusech o odlet z Ruzyně (Slone díky) tato možnost padá. Nikdo, žádná cestovka ani české zastoupení cizí letecké společnosti nemá pravomoc z Prahy kajaky odbavit. Alespoň ne oficiálně a platit 300 Euro za cargo se nám nechce. Navíc by lodě letěly jindy a ne letadlem s námi. Takže nakonec kupujeme letenky přes německou cestovku Lemmingtours z Augsburgu. Zařizujeme přes ně i auto (vychází to dokonce levněji než z ČR). Je to pickup pro čtyři (s pickupem můžeme jezdit i po štěrkových cestách). Zahrádku se ale dojednat nepodařilo, tak všechen matroš i s loděma budem muset narvat na korbu. No uvidíme zítra. Druhá parta má auto stejné.

S balením finišujeme už koncem roku před Vánocema. Naštěstí, protože o Vánocích dostává Jana angínu ze které plynule přechází v laringitidu. nakonec je z toho zánět močových cest, takže třetí antibiotika, která bude dobírat ještě v Chile. Martin zase simuluje zápal plic. Zatím neúspěšně, prokoukli jsme ho.

V sobotu 15.1. večer nakládáme lodě a batohy do auta (kvůli lodím musíme letět z Mnichova, odveze nás tam Víťa svým sprinterem). Pokračujeme u nás doma předodjezdovým dýchánkem. Adéla, Jerry, Filip, … jenom Skálovi jsou doma a Martin přijede zítra ráno vlakem. V neděli ráno v šest se pro nás Víťa stavuje, na nádraží nabíráme Martina a vyrážíme směr Mnichov. Cesta je naprosto bez problémů. Minimální provoz, jasno, ojíněné stromy, … Na horách musí být nádherně! My ale před dvanáctou dorážíme na mnichovské letiště. Bez problémů nacházíme náš check-in, vykládáme z auta bagáž a lodě. Víťa nám naposledy zamává, auto odjíždí a už není cesty zpět. Prohlížíme si letiště – je nové, všude spousta prostoru, vše v klidu, žádná tlačenice. Kolem šesté se vypravujeme na odbavení. Nastává klíčový okamžik dne a vlastně i celého zájezdu. Vezmou nám ty kajaky? Nakonec vše proběhlo úplně bez problémů. Kajaky máme předem nahlášené od cestovky, takže na letišti už každý platíme jen 150 Euro za kus za cestu tam a zpět (oficiálně jsou lodě jako surfboard, sice je váží, ale že mají cca 25 kg jim vůbec nevadilo). No, uvidíme, jestli se s našimi drahými (doslova) kajáčky shledáme i v Santiagu.

Právě teď tedy sedíme v letadle společnosti Iberia do Madridu, kde přestupujeme do letadla do Santiaga. Je to Airbus A-319 a jak mě strašili, že se sem nevejdu s nohama, tak to vůbec není pravda! Místa je tu spoustu, nohy si můžu i natáhnout.

PONDĚLÍ 17.1.05

Nastupujeme na palubu Airbusu A340-300 a v jednu hodinu po půlnoci odlétáme. Je to asi dvakrát větší letadlo než to minulé. Je zde i méně místa na nohy, ale tragické to není. Autobus je daleko horší, tady si mohu nohy natáhnout. Na noc dostáváme deku, polštářek a ponožky. Po večeři zhášejí světla a usínáme. Protože mám místo u okénka, sleduji ráno východ slunce nad mraky pod náma. Mám velkou chuť zařvat hlasatele. Byl by to zatím rekord – 250 lidí je výzva! Ale nevím, jak by to bylo španělsky, tak to radši vzdávám. pro těch pár Čechů ze zájezdu Adventury to nemá cenu. Ráno jsme ještě dostali sendvič a potom docela slušnou snídani. Letíme asi 13 hodin, 900-1100 km/h, 9800-11300 km vysoko.

V deset přistáváme v Santiagu. Je zde neskutečné vedro. Nejdříve musíme projít imigrační kontrolou. A poté následuje okamžik pravdy – uvidíme ještě naše kajaky? Nejprve nalézáme batohy a pak najednou zahlédneme dvě lodě – Jirkovu a Martinovu. Po chvíli nervózního čekání přinášejí zřízenci i zbylé dvě. I benzinový vařič prošel a přiletěl bez problémů. Tak to bychom měli. Co dál? Zjistit, zda budou fungovat internetové letenky do Patagonie – budou. Dál musíme vyřídit půjčení auta. Kluci na nás zatím čekají před „zemědělskou“ kontrolou, kde si Chilani ověřují, že nikdo nepřiváží žádné potraviny. Slečna v autopůjčovně Hertz je velice milá a ochotná. Snaží se nám domluvit parkování auta v jejich pobočce v Puertu Montt, až poletíme do Patagonie. Mezitím jsou už všichni cestující zemědělskou kontrolou zkontrolováni, pouze Martin s Jirkou a s hromadou lodí a batohů na nás čekají před rentgeny. Když k nim však přicházíme, vrhají se na naše zavazadla nosiči od Hertze a před zemědělskými kontrolory je mimo rentgeny pronášejí ven z letiště. Takže jsme mohli mít v lodi třeba půlku prasete a nic by se nestalo. Před letištní halu nám přistavují pickup TOYOTA HILUX 2WD, na který naskládáme všechny batohy a lodě (po mírné úpravě za pomoci prkýnek z jedné opuštěné palety a pásky tesa). Vše tedy proběhlo naprosto bez problémů. Až na jednu „maličkost“ – nikde jsme nepotkali Honzu Ramajzla a jeho přátele, o kterých jsme si mysleli, že letěli z Madridu o letadlo dřív. Neletěli. V kanceláři Iberie nám řekli, že neodletěli ani z Frankfurtu a na letenku si ani neprovedli jinou rezervaci na pozdější let. Co teď? Kdybychom věděli, že přiletí některým dalším letadlem, počkáme na ně. Takto ale nemá smysl čekat. Protože na Honzu nemáme s sebou žádný kontakt, posíláme SMS a mail Slonovi, ať ho zkusí někde dohnat a dá nám vědět, co se stalo. Slon je ale na lyžích ve Francii. Necháváme proto v autopůjčovně pro Honzu vzkaz s telefonem na Martina a s tím, že se budeme držet plánovaného programu. (Až doma se dozvídáme, že vše mělo „na svědomí“ zpoždění vlaku z Prahy do Frankfurtu a že nakonec odletěli o několik dní později.)

Odjíždíme z letiště (poznámka: letiště je poslední místo, kde se lze domluvit anglicky, dál už pouze španělština. Také je dobré vyměnit na letišti peníze, protože mimo turistická centra je to problém.) do Santiaga s tím, že najdeme supermarket a nakoupíme potraviny. Žádný supermarket jsme však nikde neobjevili. Santiago vůbec (alespoň jak jsme ho viděli my při průjezdu) se tvářilo ošklivě a nepřívětivě, celé připomínalo spíše Černou Horu, Sarajevo nebo jiný Balkán (až další den si opravujeme první dojem). Nakupujeme až v městečku San Bernardo. Supermarket je stejný jako u nás – co se týká zboží i cen. Lidé jsou k nám milí, ochotní a snaží se nám pomoci, ať už co se týká nakupování, tak třeba s radou ohledně cesty. Přes Puente Maipo pokračujeme do údolí řeky Río Maipo. Řeka má spoustu vody, hnědá barva, … Před soutokem se zastavujeme u přítoku Río Colorado. Tam teče vody snad ještě víc. Silnice sice vede podél vody, ale všude jsou ploty a keře, takže na vodu není ani vidět, ani k ní není přístup. Za San José de Maipo přejíždíme přes most na silnici na levém břehu. Všude jsou ploty. Přerušené jsou jen tam, kde jsou „picnic areas“, ale tam se zase musí platit (2000 Ch$). Jsme už unavení a tak jedeme ještě asi 5 km po proudu a zajíždíme do prvního kempu (na levém břehu naproti San José), jiné místo na spaní se nám nalézt nepodařilo. Kemp je pěkný, dva bazény, ale chtějí 6000 Ch$ za člověka na noc. Cenu se nám nakonec daří usmlouvat na 4000 Ch$ i s tím, že zde zítra budeme moci vystoupit z vody. Vaříme nudle se špagetkou, přebalujeme věci a unaveni z letadla jdeme brzo spát. Autem ujeto 104 km.

ÚTERÝ 18.1.05

Ráno vstáváme asi v sedm (dál už ani spát nemůžeme, vždyť u nás doma je už jedenáct!). Celou noc s náma spal pes. U snídaně loudil. Dopoledne jedeme RÍO MAIPO od mostu El Toro do kempu. Je to asi 7 km velmi vodnaté WW II,III, kalná voda, vlny, válce. Řeka moc těžká není, ale vzhledem k průtoku (a barvě) to nebyla žádná sranda. Plavalo by se dlouho. Ostatně Jirka by mohl vyprávět, zaplaval hned na začátku. Jízda tedy byla slalomem mezi válci a velkými přepadávajícími vlnami. Důstojný začátek. Kolem vody rostlo pár vrb, ale hlavně spousta kaktusů (vyšších než já!).

K obědu je vítězný meloun a o půl jedné odjíždíme. Jedeme po silnici po levém břehu po proudu. Levý břeh je mnohem hezčí než pravý – dokonce tady místy není plot a viděli jsme asi dvě cesty k řece, kde by se nechalo začínat/končit nebo spát. Řeka se odtud nechá i lépe prohlížet. Pod soutokem s Río Colorado je dost ošklivý úsek – spousta vody a velké přesazené válce. Asi 0,5 km pod soutokem je na pravém břehu vodočet (vidět je z naší silnice) 170 cm. Dál je řeka ještě stejná (hodně vody, válce), ale postupně se rozšiřuje a zklidňuje. Ještě jsme ze silnice viděli dva jezy (druhý byl těsně nad mostem, přes který se silnice vrací zpět na pravý břeh). Je neskutečné vedro. Ráno bylo sice pod mrakem, ale před polednem se oblačnost rozfoukla a teď slunce praží jak blázen. Klimatizace v autě běží naplno.

V Puente Alto v supermarketu dokupujeme jídlo. Jirka místo vína kupuje ocet a zjišťuje to až při hlubokém doušku z láhve. Odteď budeme mít každý večer rajčatový salát. Protože na zdejších silnicích většinou chybějí směrové ukazatele, dostáváme se znovu do Santiaga. Tentokrát se ocitáme přímo v centru a musíme si poopravit včerejší špatné hodnocení. Santiago je pěkné moderní upravené město se spoustou parků a zeleně. Dál pokračujeme na jih přes Rancaguu a za San Fernando sjíždíme z dálnice do údolí řeky Río Tinguiririca. Za Puente Negro končí asfalt a začíná šotolina. Řeka je opět vodnatá a má hnědou barvu. Snažíme se najít přístup k vodě, ale řeka je hluboko pod námi a opět samé ploty … Asi po 14 km dojíždíme k budce s policajtem (v kilomeráži „road acces point“). Dál do Termas del Flaco se jezdí odpoledne tam a dopoledne zpět a je třeba se nahlásit u policajta. Vzdáváme to a jdeme hledat cestu k vodě. Tu nacházíme na konci pastviny mezi „road acces point“ a odbočkou na Bellavista. Po této odbočce také jedeme hledat místo na spaní, protože klesá k říčce Río Claro, která má krásně čistou vodu (na sjetí ale málo). Od Río Tinguiririca ji odděluje úzký hřebínek. Jenže u Río Claro je několik kempů a žádné volné místo a za chvíli silnice zase uhýbá do kopce. Někde v kopcích uhýbáme do lesa (je to problém, všude jsou zase ploty) a tam bydlíme. Nejvyšší čas, je už půl osmé, tak akorát stihneme uvařit a je tma. Autem najeto 353 km (od Santiaga).

STŘEDA 19.1.05

Vstáváme v půl osmé. Moc jsem se nevyspal – bylo vedro a lezli po mě mravenci. Zase je jasno a jsou krásně vidět hory, které byly včera schované kouřem z hořícího lesa v sousedním údolí. Pomalu balíme a přejíždíme k místu, kde jsme včera našli cestu k RÍO TINGUIRIRICA. Cesta dolů byla šílená (křoví, bodláky, …), ale nakonec jsme to zvládli a stojíme na břehu. Opět se potvrdil starý známý autobusový koeficient. V místech, která ze silnice vypadala klidně valí voda a jsou pěkné vlny. Tam, kde ze silnice byly vidět peřejky jsou obrovské válce. Voda je kalná a je jí neskutečně moc. A není taky divu, vždyť je vedro a řeka odvodňuje ledovce skoro 5000 m n.m. Jana naštěstí s autem dávno odjela, takže není cesty zpět. Vyplouváme, velký tah vody, vyhýbáme se válcům. Hodně prohlížíme, protože z vody toho moc vidět není. Obtížnost je tak WW III, občas šplouch WW IV. Je to ale relativní, protože vody je tu fakt dost, takže s WW III u nás to nemá moc společného. Plavat by v tom asi moc nešlo. Končíme po 15 km u mostu (vpravo, plácek pro auto, šlo by i přespat) v Puente Negro, kde taky obědváme a sušíme. Kolem druhé odjíždíme. Cestou se stavujeme v San Fernando nakoupit a vyměnit peníze.

Peníze se nám vyměnit nepodařilo, tak to zkoušíme ještě v Curicó, ale už mají zavřeno. Jedeme tedy k řece Río Teno směrem na Romeral do Los Queñes. Zjišťujeme, že lepší cesta (asfalt a pěkná šotolina) vede ze severní strany od města Teno. Obě cesty se scházejí (naše od Romeralu a druhá od Tena) kousek nad Los Queñes – nový betonový most. Tady jsme si také naplánovali na zítra konec. Po prašné cestě pokračujeme dál proti proudu, abychom nalezli místo, kde začneme. Asi po deseti km je sjezd k vodě a pěkný plácek. Tady budem spát a zítra začínat. Autem najeto 502 km.

ČTVRTEK 20.1.05

Ráno vstáváme v sedm a v půl deváté jsme už ve vlnách řeky RÍO TENO. Konečně řeka, která má málo vody. Teda málo na chilské poměry. Jinak je jí docela dost, taková střední voda. Celý úsek je WW III s několika místy až WW IV. Přestože se řeka klikatí širokým štěrkovým korytem, je pěkně z kopce a nejsou místa na oddych. Při druhé jízdě (jedeme dvakrát, aby se svezla i Jana, která už dobrala antibiotika) pozorujeme hejno papoušků.

V jednu odjíždíme (přes most po silnici na pravém břehu přes Teno do Curicó zkusit vyměnit peníze. V turistických informacích zjišťujeme, že peníze se mění jen ve směnárnách FOREX, ne v bankách. Všude už je ale zavřeno, tak nakonec měníme přímo na ulici s jedním mladým klukem 100 USD. Ve tři vyrážíme na Talcu. Cíl je jasný – přístav Constitución a Pacifik.

Cestou k moři se mění krajina – hodně se tu těží dřevo, pily, milíře. Nad mořem je zataženo. V přístavu po chvíli hledání nacházíme restauraci (směr Playa). Ještě předtím se ale seznamujeme s Pacifikem. Někteří i smočí nohy po kotníky. Je tu zima a oceán je studený. V restauraci si dáváme ryby s omáčkou z jiných mořských potvor a snažíme se konverzovat s hospodským. Po osmé odjíždíme do Pelluhue, kde chceme spát. Sem dojíždíme už za tmy a místo na spaní se hledá špatně. Nakonec ho nalézáme na pláži u vesnice Curanipe. Autem najeto 868 km.

PÁTEK 21.1.05

Ráno odjíždíme od moře. Ještě se na chvíli stavujeme na jedné pláži – pěkné vlny a útesy. Pak odjíždíme na Parral a Chillán. Je stále zataženo. Zastavujeme se u vodopádů na řece Laja (žádné vstupné). Los Angeles, Temuco, ve Villarrice se nám konečně daří měnit peníze. Cestou začalo neskutečně pršet. Hustý liják. V Pucónu se ubytováváme v kempu (2500 Ch$/osoba) a poprvé stavíme stany. Pucón je město plné turistického průmyslu. Všude jenom krámky cestovek a lákadla pro turisty. Podle předpovědi počasí má být zítra hezky. Uvidíme. Autem najeto 1417 km.

SOBOTA 22.1.05

Ráno se mraky začínají trhat. Balíme mokré stany a odjíždíme na dolní RÍO TRANCURA. Tu jedeme dvakrát. Poprvé řídí Martin, podruhé Jana a jede na nákup. Začínáme u mostu Pte Metreñehue (silnice Pucón-Caburgua) a končíme u visutého mostu u letiště v Pucónu. 8 km vodnaté WW II-III s jedním o chlup těžším místem se skálou vpravo. Docela připomíná norské řeky, především Trysilelvu. U mostu, kde končíme by se nechalo i přespat.

V jednu odpoledne vyrážíme (cestou jedeme kolem řeky Río Liucura, ale ta nemá vodu) do NP Huerquehue, kde v půl třetí vycházíme na okruh „Sendero los Lagos“ ke třem jezerům. Stoupáme pralesem (převýšení nahoru cca 500 m), mohutné pabuky jižní, bambus, blátivá cesta (pohorky nutné!). Nahoře kolem jezer rostou araukárie (česky blahočet chilský), relikty z druhohor. Opravdu to tu vypadá jako v pravěku. Při zpátečním sestupu občas v mracích zahlédneme dýmající vrchol sopky Villarrica. V osm odjíždíme zpět do Pucónu. Nakupujeme pohledy a matraci pro Jirku.

Po deváté odjíždíme k Villarrice. Odbočka je hned za městem. Po ošklivé silnici jedeme směr „Centro ski“. Je už tma. Před námi je krásně vidět kužel sopky, ze kterého se kouří a kouřová vlečka je nasvícena žhavým magmatem v kráteru načerveno. Úchvatné. Dojíždíme až k lanovkám. Je zima, vaříme párky k večeři a bivakujeme. V noci je skoro mráz. Autem najeto 1547 km.

NEDĚLE 23.1.05

Vstáváme v šest. Snídaně. Po sedmé vyrážíme na kopec. Je skvělé počasí, panoramata … a zima. Skoro mrzne. Stoupáme vzhůru pod lanovkou. Od horní stanice začíná sníh. Je umrzlo, chtělo by to mačky. Ale s hůlkami to jde opatrně i v botách. Postupujeme k horní stanici lanovky, kterou nedostavěnou smetl proud lávy. Ještě svítí slunce, ale kolem se začínají stahovat mraky. Před námi je výšvih strmým svahem pod začátek stoupání na vlastní vrchol sopečného kužele. Čekáme, až sníh trochu povolí. Zdoláváme strmý svah, pak už se jde lépe. Brzo ale přichází mlha a vítr. (Později zjišťujeme, že to není pouze mráček kolem sopky, ale že se pokazilo počasí.) Martin si mumlá cosi o bláznovství a sebevraždě a schází dolů s Argentinci, které jsme cestou potkali a také výstup vzdávají. Stoupáme ještě kousek ke skalce, svačíme a čekáme, jestli se mlha nerozfoukne. Vítr však zesílil a na návětrné straně začíná sníh namrzat. To je špatná zpráva, protože v botách by byl led pro nás neschůdný a byl by problém dostat se dolů. 300 m pod vrcholem proto otáčíme a vydáváme se na sestup. Cesta nahoru nám trvala necelých pět hodin, dolů jedeme po botách něco přes hodinu. Cestou zpět potkáváme několik skupinek komerčních turistů s průvodci. V jejich stopách by to šlo pohodlně v botách i za tohoto počasí. Asi o půl druhé odjíždíme zpět do Pucónu (internet, suvenýry, …) a pak odjíždíme přes město Villarrica k jezeru Panguipulli. Plán je přespat na pláži u jezera. Všude jsou ale ploty, proto je opět problém najít spaní. Nakonec místečko nacházíme, ale u silnice, žádná romantika. Je asi osm, večeře. Stavíme stany, protože poprchává. Autem najeto 1680 km.

PONDĚLÍ 24.1.05

Ráno je sluníčko a vymetená obloha. Dnes máme v plánu řeky Río Fuy a Río Enco. Nejdříve se vydáváme prozkoumat řeku Enco. Přes Choshuenco jedeme po velmi špatné a úzké cestě do vesničky Enco (tři stavení, z toho jedno vyhořelé). Tady chceme odpoledne končit a pokračovat dál po jižním břehu jezera Riñihue k řece San Pedro. Bohužel v Encu jsme cestu k řece nenašli (ohrada a vrata se zámkem) a cesta dál nevede (spadlý most). Je odtud pouze přístup k refugiu pod vrcholem sopky Choshuenco. Vracíme se tedy zpět a před sjezdem Río Fuy se jedeme podívat na vodopády Salto Huilo Huilo (vstup 2000 Ch$/osoba). Pěkné, je zde i centrum různých aktivit – zrovna odjíždí náklaďák se snowboardisty na svahy sopek Choshuenco a El Mocho. Vracíme se zpět k mostu přes Fuy, obědváme a jdeme na to. RÍO FUY jedem třikrát od mostu Pte Huilo Huilo (vpravo je cesta k vodě, silnice Choshuenco-Neltume) k mostu nad jezerem Panguipulli. Kilometráž a ostatní popisy uvádí, že jde o jednu z nejhezčích chilských řek. Mají pravdu. Velká řeka s neskutečně čistou vodou. Náš úsek má 4 km a WW III(několik místeček těžších) a je jak z vodáckého ráje, navíc v pozadí s panoramatem sopky Choshuenco. Máme spíš nižší vodu (ale to neznamená, že by jí bylo málo – i tak jí je až dost!), tak by šel asi sjet i úsek nad vodopády Huilo Huilo. Spíme u mostu, kde končíme. (Spát by šlo i u „nasedacího“ mostu.) Autem najeto 1769 km.

ÚTERÝ 25.1.05

Brzo vstáváme, vracíme se kolem jezera Panguipulli a ve stejnojmenném městečku nakupujeme, tankujeme a posíláme pohledy. Odjíždíme k řece RÍO SAN PEDRO. Ve vesničce Ñancul odbočujeme k hotelu Rinimapu. Tam se na recepci ptáme na přístup k vodě a za 2500 Ch$/osoba tam můžeme nasednout na vodu. Jana převáží auto, já, Jirka a Martin jedeme. Nasedáme pod hotelem na konci jezera Riñihue. Jezero se jen pomalu mění v řeku, zpočátku jen líně teče. Krásně čistá voda, velký průtok (vodočet pod hotelem 130 cm). Začátek je lehčí WW I,II, postupně obtížnost stoupá a asi od poloviny je to regulérní WW III,IV. Několik míst je obzvláště vypečených – obrovské vlny, jejichž výška je (viz popis Němců) cítit až v žaludku. Celkem asi 18 km, končíme u mostu Pte Malihue (silnice Panguipulli-Los Lagos). Protože kluci už nemají sílu ani morál na druhou jízdu, pokračujeme s Janou od mostu dál dalších 10 km k přívozu (odbočka z hlavní silnice na Hueichaco). Je to pohodová WW I-II, konec ZW. Kempujeme u přívozu na břehu řeky, balíme věci na přelet do Patagonie. Autem najeto 1899 km.

STŘEDA 26.1.05

Ráno ještě dobalujeme batohy a pak odjíždíme, v Los Lagos se napojujeme na Ruta 5 a v jedenáct jsme v Puertu Montt. Nakupujeme jídlo do Patagonie a zkoušíme se ptát v pobočce Hertzu, jestli by u nich nešlo zaparkovat auto. Nešlo, mají malý dvorek. Odjíždíme na letiště. Parkujeme auto a loučíme se s našimi milovanými loďkami. Snad se za pár dní zase uvidíme! (Autem najeto 2123 km.)

Bez problémů se odbavujeme (elektronické letenky fungují) a nastupujeme do Boingu 737/200. Před čtvrtou odlétáme. Doteď bylo pod mrakem, ale když vzlétáme mraky se rozestupují a my krásně vidíme sopky Osorno a Calbuco, Patagonii i silnici carretera austral. V šest přistáváme v Punta Arenas a hned před letištěm nastupujeme do autobusu do Puerta Natales (3500 Ch$/osoba). Ještě zajíždíme do Punta Arenas a přestupujeme na druhý autobus, který už jede přímo. Cestou jedeme kolem Magalhãesova průlivu a potom už vjíždíme do nekonečné pampy – pustá rovina, občas zakrslý pabuk, pštrosi, plameňáci, ovce. O půl desáté přijíždíme do Puerta Natales. Hned u zastávky autobusu je spousta ženských a nabízejí ubytování. Bydlíme tam, co jsme vystoupili v ubytovně Danicar (5000 Ch$/osoba se snídaní). U paní domácí si kupujeme lístky na druhý den do Paine (10 000 Ch$/osoba zpáteční). Pak vyrážíme do městečka koupit na výlet chleba (to stíháme na poslední chvíli), benzín do vařiče a jdeme na večeři – polívka, steak s hranolkama, dvě piva (Austral, není tak dobré jako Cristal), místní s kytarou, … Spát jdeme kolem jedné.

ČTVRTEK 27.1.05

V šest ráno vstáváme a po sedmé pro nás před ubytovnu přijel autobus Bus Gómez. Už je v něm pár lidí a dál ještě objíždíme několik ubytoven a nabíráme další cestující. Nakonec je autobus plný a v půl osmé odjíždíme do NP Torres del Paine. Cestou vidíme pštrosici s pštrosátky, lamu s lamátky a nakonec kondory. V deset jsme na bráně parku u laguny Amarga. Platíme vstup 10 000 Ch$/osoba. Vyrážíme přes Las Torres do refugia Cileno. (Od brány parku jezdí do refugia Las Torres mikrobusy za 3500 Ch$/osoba. V ceně jízdenky je i jedna noc ve stanu v kempu u refugia Las Torres.) V kempu u refugia Chileno stavíme stany a kolem třetí vyrážíme nalehko na vyhlídku na věže Torres (jsme u nich o půl páté). Cestou si prohlížíme kemp Torres. Ten je pěkný, málo stanů a zdarma. Zato náš kemp je doslova hnusný – stan na stanu, prach. A ještě se zde platí 3500 Ch$/osoba (alespoň je v ceně teplá sprcha). Dojmy jsou zatím rozpačité. Příroda je sice kouzelná, počasí se dnes vydařilo, věže Torres byly úchvatné. Je tady ale neskutečná spousta lidí. Na cestách jsou nekonečné zástupy turistů mířících k věžím Torres. A pak ještě ten odporný kemp. No uvidíme dál.

PÁTEK 28.1.05

Ráno spíme trochu déle a před desátou se vydáváme na cestu. Počasí je dobré – polojasno, vršky v mracích. Dnes půjdeme celý den s plnou zátěží. Celou dobu vlastně obcházíme jezero Nordenskjöld. Lidí je méně než včera, ale pořád je docela provoz. Ve tři odpoledne jsme u refugia Cuernos (je zde pěkný kempík). Nad námi jsou krásně vidět „rohy“ Cuernos, kolem krouží kondoři … Pak pokračujeme dál a o půl šesté jsme v kempu Italiano. Moc hezký není a je tu narváno, pořád ale lepší než včera. Místa pro stany jsou v lese pod stromy, takže zase prach (a bláto když zaprší). Alespoň že hned vedle teče Río del Frances, takže hygiena bez problémů. Za spaní se zde neplatí.

S placením se to má tak, že v samotných kempech (kadibudka + voda) se neplatí, ale v kempech u refugií se platí (Las Torres, Chileno, Cuernos, Pehoe, Grey), ale je tam zase pěkný záchod a teplá sprcha, případně možnost nakoupit základní potraviny.

SOBOTA 29.1.05

Ráno vyrážíme před devátou nalehko do údolí Valle del Frances. Počasí je opět super, jen vrcholky Paine Grande jsou v mracích. Toto údolí je asi to nejhezčí, co zde můžeme vidět. Napravo rohy Cuernos, (na světlé žule jsou „rohy“ z tmavých sedimentů). Napravo Paine Grande, ze kterého se táhne do údolí několik ledovců. Každou chvíli se ozve rána praskotu ledu a do údolí se zřítí lavina. No a při pohledu zpět je úchvatný pohled na jezero Nordenskjöld se spoustou ostrovů a ostrůvků. Dorážíme do kempu Britanico (pěkný kempík) a vybíháme na vyhlídku nad ním. Zpět v kempu Italiano jsme asi o půl druhé. Oběd, odpočíváme, balíme. Po třetí vyrážíme i s batohy do refugia Pehoe. Zde jsme o půl šesté. Je to velké refugio s jídelnou, minimarketem, sprchami, záchody a kuchyňkou s plynovým vařičem pro kemp. Kempík je příjemný, spousta oddělených plácků pro stany, 3500 Ch$/osoba. Co se týká počtu lidí, ráno to ještě šlo, ale odpoledne opět davy a zástupy. Jo a odpoledne jsme taky mírně zmokli. Teď je asi osm večer a opět trochu poprchává. Snad se počasí zhorší a ubudou lidé ;-)

NEDĚLE 30.1.05

O půl deváté vyrážíme i s batohy na cestu k refugiu Grey. Tam jsme v půl jedné. Moc pěkné refugio, kemp (3500 Ch$/osoba) pod stromy na břehu jezera, ve kterém plavou kry odlámané z ledovce. Obědváme, stavíme stany a ve dvě vyrážíme na výlet k ledovci Grey, jednomu ze splazů obrovského patagonského kontinentálního ledovce Campo de Hielo Sur. Nejdříve jdeme na vyhlídku na splaz ledovce do jezera, ze kterého se odlamují kry ledu do vody (žádnou jsme ale odlomit se neviděli). Pak pokračujeme dál do kempíku Los Guardas (pěkný, skoro prázdný) a ještě kousek nad něj na vyhlídku na vlastní ledovec. Skvělé! Zpátky v kempu jsme o půl sedmé. Dnes bylo na cestě asi nejméně lidí, ale sami jsme nebyli.

PONDĚLÍ 31.1.05

Ráno vstáváme v šest a po snídani a balení se vydáváme na zpáteční cestu do refugia Pehoe. Tam jsme o půl jedenácté a v klidu obědváme (tuňáka). O půl jedné přejíždíme lodí přes jezero Pehoe (10 000 Ch$/osoba). Do refugia Pudeto přijíždíme asi ve čtvrt na dvě a v poklusu ještě stíháme prohlídku vodopádu Salto Grande. Ve dvě už sedíme v autobusu a jedeme do Puerta Natales. Máme štěstí a cestou vidíme pumu. Netušil jsme, že je tak velká – je to pěkný macek! Po páté hodině jsme v Puertu Natales. V kanceláři Buses Fernández kupujeme poslední čtyři jízdenky do Punta Arenas. Jede to o půl sedmé, takže ještě jdeme měnit peníze a koupit svačinu. Konečně taky kupujeme mapy, které jsme doteď nikde nemohli sehnat. Autobus je luxusní (4000 Ch$/osoba, nastupuje se přímo v kanceláři Buses Fernández), ale není ani kafe ani sušenka, což byl doteď v autobusech standard. Po deváté jsme v Punta Arenas, u autobusu opět naháněči ubytoven. My se ubytováváme kousek od terminálu autobusu v hospedaje Oasis. Máme třílůžkový pokoj (pro nás čtyři) a i se snídaní domlouváme cenu na 5000 Ch$/osoba. Manžel paní domácí je taxikář, tak nás zítra doveze na tučňáky a do Fuerte Bulnes. Večer jdeme na večeři. Nemá to chybu! Potom sprcha a do hajan.

ÚTERÝ 1.2.05

Ráno snídaně (koláč, kafe, houska s marmeládou) a po deváté odjíždíme do Puerto Hambre a Fuerte Bulnes. Veze nás manžel paní domácí svým taxíkem. Cesta vede po pobřeží Magalhãesova průlivu, pozorujeme kormorány a delfíny, za vodou je vidět Ohňová země. Na závěr ještě jdeme omrknout a vyfotit rybářské lodě do zátoky vedle Pto Hambre. V půl jedné jsme zpátky a jdeme na sendvič do jídelny La Carioca. Ve tři odjíždíme na prohlídku kolonie tučňáků v zátoce Seno Otway. Pěkné. (Na tučňáky je lepší jet odpoledne, protože dopoledne jsou v moři a na souši jich moc není.) V sedm jsme zpátky a jdeme do La Carioca na pizzu. Je obrovská, ale překonáváme se. V televizi je fotbal (Chile x Argentina), tak je hospoda narvaná a všichni fandí a sledují fotbal. Spát jdeme v deset – vstáváme brzo, abychom stihli letadlo.

Jízdné do Fuerte Bulnes 5000 Ch$/osoba (vstup zdarma), jízdné na tučňáky 4500 Ch$/osoba, vstup 3000 Ch$/osoba (ceny jsou stejné, jako kdybychom jeli s turist. aganturou).

STŘEDA 2.2.05

Ráno v pět vstáváme, snídaně a před šestou nás manžel paní domácí odváží na letiště (5000 Ch$ dohromady). V klidu se necháme odbavit a zamlouváme si místa u pravých okének (letíme A 319). Vyplatilo se to – je jasno, tak krásně vidíme Torres del Paine i patagonský pevninský ledovec. Před desátou přistáváme v Puertu Montt. Hurá, na parkovišti stojí naše auto i s našimi krásnými lodičkami! No kdo by taky kradl ten smradlavý bordel, že jo! Přebalujeme, platíme 18 000 Ch$ parkovné a před jedenáctou odjíždíme. Na okraji Puerta Montt ještě dokupujeme potraviny a benzin a pak přes Puerto Varas kolem jezera Lago Llanquihue jedeme pod sopku Osorno k řece RÍO PETROHUÉ. Nejdříve hledáme vysedací a nasedací místa. Vysedací místo – když se od křižovatky na Ralún přijede k řece (řeka je někde daleko za roštím) tak v mírné levé zatáčce odbočuje doprava lesní cesta (pokud by se pokračovalo po asfaltce dál, byla by asi po 0,5 km brána do NP Vicente Pérez Rosales). Po lesní cestě se asi po půl kilometru dojede k řece. Tam jsme teda končili. Začínali jsme asi 0,5 km pod vodopády Saltos de Petrohué (koryto ze sopky Osorno vymleté od jarní vody, cedule označující nasedací místo raftů). Nasedáme na malém přítoku a za chvilku jsme ve vlastní řece. Jedeme asi 4 km mezi sopkami Osorno a Calbuco, za námi je vidět špička sopky Puntiagudo. Velká široká řeka, hodně čisté vody. Vodnatá WW III, velké vlny, nepřehledné – co je vlna a co válec je možné rozeznat až na poslední chvíli. Aby se svezli všichni, jedeme úsek dvakrát. Před pátou odjíždíme na Puerto Varas, Osorno a dál na sever přes Temuco. Kolem půlnoci bivakujeme na odpočívadle asi 40 km před Los Angeles. Autem najeto 2752 km.

ČTVRTEK 3.2.05

Vstáváme asi o půl osmé a po osmé vyrážíme přes Los Angeles a Antuco do NP Laguna Laja. Na bráně NP nikdo není, tak projíždíme bez placení vstupného. Po chvíli potkáváme rangera NP, který nám radí trasy na výlety. Ještě kousek jedeme a když jsme u cedule se šipkou (doprava) k informačnímu centru parku uhýbáme vlevo na parkoviště. Parku vévodí sopka Antuco, která při erupci proudem lávy (poslední erupce před sedmdesáti lety) přehradila řeku Laja a tím vzniklo jezero Laguna de Laja. Před jedenáctou vyrážíme na výlet. Nejprve scházíme z parkoviště k pramenům řeky Laja. Voda prosakuje pod proudem lávy z jezera a zde v několika vyvěračkách s vodopády opět vytéká na povrch. Odtud by byla také Laja sjízdná. Je však třeba snést lodě po turistické stezce až k řece pod vodopády. Cesta tam vede, ale bylo by to velmi namáhavé. Vlastní řeka má krásně čistou vodu, je hodně z kopce, rychlá, bez možnosti zastavení, válce, nepřehledná, WW V. Končit by se muselo po cca 4 km na malé přehrádce, dál je voda odváděna do elektrárny. My u vodopádů svačíme a pak stoupáme lávovým polem vzhůru k jezeru. Nad hlavami nám krouží kondoři. Nahoře je pár opuštěných domků a lyžařský vlek (asi to tu ožívá v zimě) a nekonečné kopce černé lávy a škváry. Pustá měsíční krajina. Zpátky u auta jsme ve tři. Kolem čtvrté odjíždíme, v Los Angeles nakupujeme poslední dárky domů v supermarketu a pak na sever na Talcu. Spíme na pěkném plácku u dálnice mezi Talcou a Curicó. Autem najeto 3259 km.

PÁTEK 4.2.05

Vstáváme v půl osmé a o půl deváté odjíždíme nejdříve do Curicó natankovat a potom kousek zpět a sjíždíme na Molina. Odtud asi 60 km směrem na Parque Inglés a Radal 7 Tazas po špatné štěrkové silnici. Přijíždíme k řece RÍO CLARO na parkoviště k vodopádům 7 Tazas a platíme vstupné 1500 Ch$/osoba. Posílají nás ještě zaplatit za kajaky na správu parku asi o 3 km dál. Platíme 5000 Ch$/kajak (a odečítají nám od toho již zaplacené vstupné – příště stačí zaplatit rovnou za kajaky, vstupné už je v tom započítané). U správy parku je i kemp. Vracíme se zpět na parkoviště u vodopádů a jdeme si to prohlédnout. Nasedání: z parkoviště jdeme přes louku k domku a za ním doprava do lesa (náznak cesty). Lesem (odhadujeme směr kolmo na řeku) jdeme na kraj kaňonu a tam nacházíme kamenného mužíka. Za ním vede pěšinka k vodě. Nutné lano na spouštění lodí! Výstup: z parkoviště po šipkách 7 Tazas. Je dobré výstupní místo prohlédnout dopředu, následuje pětatřicetimetrový vodopád! Takže jdeme na to. Po náročném snesení lodí nás čeká první asi šestimetrový vodopádek. Pak jsou čtyři 1-2 metrové a už jsme nad dvěma závěrečnými 7 a 8 metrovými, které jsou vidět z vyhlídky u výstupního místa. Video běží, foťáky cvakají a jsme dole. Tady je nutné vystoupit. Následuje ještě jeden sjízdný vodopád, ale za ním už vystoupit nejde (výstup možný pouze lezením s odpovídajícím vybavením – lano, sedák, jištění - a navíc s lodí na zádech) a pak je 35 m vodopád. Takže je před námi výstup na vyhlídkovou plošinu – docela solidní lezení, jenže s lodí na rameni. Naše letní lezecké dýchánky přijdou vhod. (Je dobré mít dostatek lezeckého materiálu na jištění!) No a pak už „jen“ vynášíme lodě zpět na parkoviště. Celkem cca 0,5 km a se snášením a vynášením lodí a focením 2-3 hod.

Sušíme a přebalujeme na zítřejší odlet. V šest odjíždíme, Curicó, spíme po desáté na parkovišti u benzínky kousek před Rancaguou. Autem najeto 3527 km.

SOBOTA 5.2.05, NEDĚLE 6.2.05

V sedm vstáváme, snídaně, definitivní balení do letadla a v půl deváté směr Santiago. O půl jedenácté jsme na letišti, bez problémů vracíme auto a hurá do front. Nejdříve na „check-in“, potom imigrační kontrola a na závěr do letadla (A340-300). Vše zvládáme a ve dvě odlétáme. Čeká nás let do Madridu, potom do Barcelony a nakonec z Barcelony do Mnichova. V Madridu jsme v půl sedmé a kolem jedenácté odlétáme do Barcelony (A321). Odpoledne letíme letadlem MD-87 z Barcelony do Mnichova, kde jsme před sedmou večer (teď si teprve uvědomuju, že už je vlastně neděle). Na letišti už na nás čeká Petr se Šárkou a odvážejí nás domů. V Hradci jsme v pondělí ve dvě ráno.

Petr




JAK TO VIDĚLA JANA




Je polovina ledna, ale to, že je zima se dá poznat snad pouze pohledem do kalendáře. Venku bláto, teplo a prší. Bohužel však zas ne tolik, aby se dalo jet na vodu. Se sněhem to je i na horách bída, takže máme vážné obavy, že jaro bude stát z pohledu vodáka zase za houby. Nedá se nic dělat. Jestli si chceme zajezdit, musíme se vydat někam, kde to teď určitě poteče. Otvíráme atlas a volba padá na Jižní Ameriku, konkrétně na více než čtyři tisíce kilometrů dlouhou nudli zvanou Chile. Cesta za hranice všedních dnů může začít.

Vypravit se do Chile nebylo samozřejmě až tak jednoduché, a protože základem úspěchu každé takovéto výpravy je nepodcenit přípravu, předcházelo našemu odjezdu 16. ledna více než roční plánování. Toho se Petr zhostil s důsledností sobě vlastní, což mě někdy přivádělo k šílenství. Téměř rok jsem den co den šlapala mezi všemi možnými mapami, vodáckými časopisy a jeho poznámkami, které se válely všude kolem, a jakýkoliv můj pokus o urovnání té změti papírů do nějakého úhledného celku se nikdy nesetkal s pochopením. Avšak program, který vymyslel vypadal více než lákavě a tak zhruba od podzimu nemluvil nikdo z nás o ničem jiném, než o cestě do Chile. Jak se blížil datum odjezdu, začala přicházet také předodjezdová nervozita, která u některých přerostla až v horečku a to nejen tu cestovní. Já jsem např. začala marodit na Štědrý den a do odjezdu jsem zvládla anginu, laringitidu a zánět močových cest. Takže z třítýdenní pracovní neschopnosti jsem plynule přešla na třítýdenní dovolenou a s sebou do batůžku jsem si přibalila další antibiotika – v uplynulých třech týdnech nerozlučný doplněk mé stravy. Martin lehl na Silvestra a neustále nám tvrdil, že to bude zápal plic a už začal studovat storno poplatky u letenek. Nakonec jsme se z toho oba jakž takž vykřesali a nezbylo než vyrazit. Původně nás mělo být sedm. Já s Petrem, Martin a Jirka jako jedna skupina a Honza Ramajzl se svými dvěma přáteli jako druhá. Ti však zmeškali letadlo do Madridu a tak nakonec přiletěli do Santiaga o několik dní déle a absolvovali vlastní nevodácký program.

Večer před odjezdem u nás probíhá poměrně vydařený rozlučkový večírek, jehož cílem bylo zlikvidovat vše, co jsme měli v lednici a mohlo by se to za ty tři týdny zkazit. Vypilo se při tom i několik lahvinek vína. Nezdolaná zůstala pouze třílitrová láhev slivovice. Tak ta padne na oslavu návratu. Jen Martin naším večírkem pohrdl a podlehl otcovským pudům a jiným touhám a přijíždí z Pardubic do Hradce až ráno. Odlétáme z Mnichova, kam přijíždíme už kolem poledne a kupodivu hned napoprvé nalézáme ten správný terminál a check-in. Letadlo letí až v 19:50, ale lepší čekat na letišti, než se nervovat někde v zácpě. Letiště to je fakt obrovské. Nejdříve pozorujeme z terasy letadla. Kromě letadel nás zaujal ale i obří slon a žirafa z lega, které tam mají. To by měl náš kamarád Slon radost. Pak už jen sedíme a čekáme. Za tu dobu jsme se seznámili s každou policejní hlídkou v letištní hale, která kolem prošla. Chodili kolem nás snad ve dvacetiminutových intervalech. Hlídka byla pokaždé jiná a pokaždé se nás ptali, jestli ta hromada batohů a lodí asi 5 m od nás patří k nám. Byli skutečně důslední. Odbavení kajaků proběhlo naprosto bez problémů. O vzrušení se postaral jen Jirka, který začal filmovat obrazovku u rentgenu, když jím projížděla loď. Obsluha byla naprosto v šoku.

Dojmy z letu Mnichov – Madrid: V letadle bylo spoustu místa na nohy, ale nedali nám VŮBEC žádný jídlo a pití. Za všechno chtěli platit. Mrzáci. Do Airbusu, který nás má přepravit do Santiaga proto nastupuji s jistými obavami. Je totiž noc a bojím se, aby nás nenechali o hladu a neodbyli nás jen ráno snídaní. Na sedačce máme každý deku, polštářek a ponožky. Tak doufám, že dostaneme taky kus žvance. A vypadá to, že jo. Krátce po startu začínají roznášet jídlo. Ve výšce 10 km jsem ještě nejedla. Usínám a už se těším na ráno. Nejen na snídani, ale také na to, až uvidím Jižní Ameriku a Andy pod sebou. Máme štěstí. Mraky nejsou skoro žádné a tak pod sebou můžeme pozorovat mohutné meandrující řeky Brazílie, Argentinskou pampu a nakonec i liduprázdné Andy se svými více než šestitisícovými vrcholy s Aconcaguou jako na dlani. Pomalu klesáme. Dole pod námi je letiště. Lidé a auta přestávají vypadat pouze jako hemžící se mravenci, ale začínají mít konkrétní podobu. A už jsme tu. Bienvenido Santiago, bienvenido Chile !

Procházíme imigrační kontrolou a vyzvedáváme si baťohy a kajaky, které tam už k našemu překvapení leží. Pak vyřizujeme půjčení auta. Slečna za přepážkou společnosti Hertz je velmi ochotná a nejen ona. Téměř vzápětí se nás ujímají další zaměstnanci autopůjčovny . Připadáme si jako nějaká delegace VIP. Okamžitě nám berou všechna zavazadla včetně lodí a nesou nám to k autu. Nemá proti nim šanci ani „zemědělská“ kontrola, která jinak každému prohlíží pod rentgenem i mimo něj zavazadla, protože do Chile je zakázaný dovoz potravin. My jim sotva stačíme odevzdat prohlášení, že nic nevezeme. Kdybychom však v kajaku měli půlku prasete, nikdo to nezjistí. Naše auto přijíždí během několika minut. Vypadá skvěle. Nablýskaná červená Toyota Hilux pick-up s korbičkou. Jen jestli ho pro nás není škoda. Říkám si, když si představím, kde všude s ním asi budeme jezdit. Pár drobných škrábanců sice má, ale to je právě dobře, protože při naší cestě tam určitě také nějaký přibude. Veškerou bagáž včetně všech čtyřech kajaků se nám daří naložit na korbičku a můžeme vyrazit vstříc nevšedním zážitkům. Podle programu k řece Maipo.

Santiagem projíždíme bez bloudění, i když chvíli jedeme směrem al Norte (na sever) místo al Sur (na jih). Nakonec ale nabíráme přeci jen ten správný směr a přes San Bernardo míříme k Valle de Maipo. Santiago nás upřímně řečeno příliš nezaujalo. V San Bernardu nakupujeme ještě jídlo na nejbližší dny. Nikde nemůžeme objevit žádnou masovou konzervu, tak bereme aspoň rybičky. Platíme kartou a slečně u pokladny to dělá trochu problém. Pořád po nás kromě podpisu ještě chce nějaké číslo. Vůbec netušíme jaké, protože ji nerozumíme a tak doplňujeme rodné číslo bez lomítka a vypadá spokojená. Zjišťujeme, že angličtina končí v Santiagu na letišti a od této chvíle pokud se budeme chtít na něco zeptat, budeme muset vystačit s naší chabou španělštinou a gesty. Vjíždíme do údolí řeky Río Maipo. Okolní krajina a kopce jsou hodně vyprahlé, vyschlé stráně jsou porostlé neuvěřitelným množstvím obrovských kaktusů a juky. Docela nás překvapuje, že všude je všechno oplocené včetně toho nejhustšího křoviska a snad i smetiště. Řeka je zatím hluboko pod námi, ale občas už je možné ji zahlédnout. Voda je kalná a není jí málo. Zastavujeme ještě u přítoku Río Colorado. I tam to obstojně valí a na soutoku s Maipem je slušné vlnobití. Vypadá to, že kluci si to zítra užijou. Pokračujeme dál proti proudu a hledáme, kde by se dalo dostat k řece. Je to ale dost problém, protože všude jsou samé ploty nebo místa pro pick-nic, kde ale začínají kasírovat pomalu ještě dřív, než člověk vystoupí z auta. Už se pomalu blíží večer a vyhlídky na nějaký plácek u řeky se zdají být dost beznadějné. Nakonec volíme první kemp, který potkáváme, i když je za nekřesťanské peníze. Domluva s paní je celkem komická. Nerozumím ji skoro vůbec nic a pořád opakuji těch svých několik vět co znám. Paní je ale milá a přátelská, ostatně jako zatím všichni, které jsme potkali a ještě nám ochotně ukazuje místo, kde budeme moci zítra pohodlně končit vodu. Kemp je úplně prázdný. Jsme tu jen my a bazén, který v tomto vedru přichází vhod.

Martinovi se přes noc podařilo navázat v Chile první přátelství. Jeho vyvolenou je Kikina. Kikina je fenka čistokrevného toulavého vořecha a jedno oko má hnědé a jedno modré. Toulavých psů je všude plno. Chilani si totiž pořizují štěňata jako domácí mazlíčky a když vyrostou, zanechají je svému osudu. Kikina si Martina velmi oblíbila. Celou noc spala vedle něho. Ten když se v noci probudil, si zprvu myslel, že si zapomněl uklidit batoh. Když na to ale šáhnul a „batoh“ se hnul a vyštěkl, těžko říct, kdo z nich dvou se lekl více. Kluky dneska čeká chilská vodácké premiéra. Stojíme na mostě přes Maipo a pozorujeme valící se hnědou hustou kaši z tajícího sněhu pěti a šestitisícovek na chilsko-argentinské hranici. Pro místní Chilany jsme atrakcí. Když se kluci rozcvičují, děcka to opakují po nich. Kluci odjíždějí po řece a já svážím auto zpátky do kempu, kde jsme spali. Kluci přijíždějí asi za hodinu a jsou plni dojmů. Hlavně Hóďa, který si dal hned na začátku rozplavbu a plaval celkem dlouho.

Vracíme se do Santiaga a pokračujeme dál směrem na jih. Vzhledem ke kvalitě místního značení se nám podařilo projet úplným centrem Santiaga a nutno říct, že si musíme poopravit naše dojmy z tohoto města z předešlého dne. Je to velmi pěkné, čistě působící město se spoustou moderních a architektonicky zajímavých staveb a parků. Najíždíme na dálnici a pokračujeme přes Rancaguu na jih a za San Fernando sjíždíme z dálnice do údolí řeky Tiguiririca. Ta je v plánu zítra. Přejíždíme přes most. Je to opět vodnatá, široká řeka stejné barvy jako Maipo, ale o něco méně mohutná. Na řeku není nejprve vůbec vidět, protože je hluboko v údolí pod námi a mezi hranou údolí a cestou jsou pastviny a ploty. Pak se ale cesta více přibližuje k okraji. Snažíme se nalézt nějakou přístupovou cestu, ale marně. Dojíždíme až k budce s policajtem. Naší primitivní španělštinou se dozvídáme, že cesta dál do Termal de Flaco je velmi úzká a proto jsou vyhrazeny hodiny na cestu tam a cestu zpět. Každého, kdo tam chce jet si napíší a kontrolují, jestli tam dojel. Trochu zmateně se necháváme nejprve zaregistrovat, ale pak si to rozmýšlíme a policajtovi vysvětlujeme, že tam nepojedem. Evidentně se mu ulevilo. Horní úsek je totiž hodně těžký a když jsme se mu snažili vysvětlit, že chceme jet po vodě, řekl jen „suicidio“(překl. sebevražda). Obracíme to a snažíme se znovu najít přístup k řece na střední úsek. Nakonec se nám to daří. Sestupujeme po stráni dolů na plato, kde je plot a za ním je stará zarostlá cesta dolů k vodě. Sestup s lodí na rameni to bude sice namáhavý, ale jízda opuštěným kaňonem za to určitě bude stát. Z vedlejšího údolí stoupá hustý dým. Vypadá to, že celé údolí hoří. Požár tu není ničím neobvyklým. V noci spíme v poměrně mladém borovém porostu, kde jsou také ještě patrné stopy po požáru a když se ráno probouzíme, máme na spacácích popílek. Rio Tiguiririca opět prověřuje náš vodácký um. Také se potvrzuje, že řeka z výšky 300 m vypadá jinak, než ve skutečnosti je. Když z kluků vyprchá euforie, přesuneme se o několik údolí dál k řece Teno. Opět se nám potvrzuje velká ochota místních lidí. V San Fernandu chceme vyměnit nějaké peníze, ale v bankách peníze nemění a tak nás posílají do turistické agentury. Nevím, jestli působíme tak bezradně, nebo jestli jsou prostě tak ochotní, ale slečna v bance požádala jednu paní, aby nás tam dovedla. Ta chudák ještě netuší, co ji čeká. V turistické agentuře jsme totiž nepochodili a poslali nás pravděpodobně za místními veksláky. Navštívili jsme tak lékárnu a nějakou galanterii nebo bižuterii, ale nepořídili jsme bohužel ani tam. Prý to máme zkusit ve městě Curico, když jedeme dál na jih. Údolí řeky Teno působí mnohem svěžejším dojmem než krajina, kterou jsme viděli doposud. Vše je zelenější, kaktusy byste tu již marně hledali a začínají se objevovat stromy. Navíc Teno je řeka, na které se konečně svezu ji já. Spíme na plácku hned u řeky, kde je sice trochu prach a bordel, ale lepší místo bychom tu asi těžko hledali. Desetikilometrový úsek dáváme dvakrát a střídáme se v převážení auta. Je to krásná vodnatá III. Asi po dvou kilometrech je krátký katarakt III – IV. Pak už „jen“ vlny, krásná panoramata a hejno papoušků, které nás s hlasitým křikem doprovází.

Chilské pobřeží omývá na více než čtyřech tisíci kilometrech Tichý oceán. Nikdo z nás u Pacifiku ještě nebyl, takže volba je jasná. Jak přejíždíme pobřežní Cordilery, všude kolem jsou borové monokultury Pinus radiata. Moc se tu s tím nemažou. Vždycky kus kopce vykácí a pak znovu zalesní. Stromy rostou v lajnách jak podle pravítka. Je to tu pila na pile a nepočítaně milířů. Tato borovice roste velmi rychle i ve vyšších nadmořských výškách a za 20 let vytváří kmen o tloušťce 25 – 40 cm. Přírůsty jsou podle letokruhů až dvoucentimetrové, přičemž dřevo ale není řídké a dá se použít i na konstrukční účely. Je to v nových výsadbách spolu s eukalyptem dominantní dřevina a za posledních 20 let bylo takto zalesněno více než 20 mil. ha. Sjíždíme k pobřeží do městečka Constitucion. Samotné město není nic moc. Uprostřed města na břehu moře je totiž celulózka, takže to na pobřeží podle toho vypadá a smrdí. V okrajové části La Playa to je ale mnohem lepší. Nacházejí se tam městské pláže a spousta restaurací. Do jedné vcházíme a dopřáváme si rybí hody. Pan hostinský je moc milý. Přezdíváme mu Pedro a jakmile něco přinese, hned všechno sníme tak rychle, že se nestačí divit. Dáváme si reintas a coruintas (ryby) s výbornou sýrovou omáčkou s mořskými potvorami a nakonec, když Pedro zjistí, že nejsme Americanos, ještě panáka na účet podniku. Spíme na pláži u Pelluhue a romantiku šumějícího moře trochu kazí racci, kteří nám celou noc létají nad hlavou a řvou, a pak také to, že drobně prší, přestože Pedro svým zkušeným pohledem z okna předpovídal hezké počasí.

Za mlžného oparu opouštíme ne zrovna klidné pobřeží Pacifiku s vlnami tříštícími se o skalní útesy a přesouváme se zpět do vnitrozemí. Pokračujeme směrem na jih do 500 km vzdáleného Puconu. Čím více k jihu, tím je to i kolem dálnice mnohem zelenější a okolní kopce jsou zalesněné. Vždyť se již také nacházíme v regiónu s názvem La Aracuanía a Jezerní oblast vyznačujícím se zelenajícími se poli a prastarými lesy, nad kterými se jako strážci týčí mohutné kužely sopek pokryté ledovci a z nich vytékají dravé, křišťálově čisté řeky. O řadu výhledů jsme bohužel ochuzeni, protože celý den je pod mrakem. Později začíná i hustě pršet a sopku Villaricu, která má být odevšad vidět a je dominantou této oblasti vidíme pouze na billbordech podél cesty. Hóďa s Martinem zkoušejí u jedné benzínky volat do Čech a za 400 Ch$ se jim to daří. Telefonování se pak stává jejich pravidelnou činností a vzájemně se trumfují, kdo se dovolá vícekrát. Jejich siláckým řečem o tom, že by tu vydrželi klidně půl roku, lze jen těžko uvěřit. V Puconu absolvujeme „povinný“ turistický program jako většina turistů, kteří sem přijedou. Sjíždíme řeku Trancuru, což je 8 km velmi příjemných trojkových peřejek proložených úseky klidné vody na vydechnutí a případné odlovení, které však u nás není potřeba, i když Jirka v jednom válečku trochu bojuje. Odpoledne pak navštěvujeme národní park Huerquehue. Stoupáme pralesem s hustým podrostem bambusu po blátivé cestičce, všude kolem nás obrovské stromy pabuku jižního zvaného linda, vodopády a občas z mraků vykoukne i Villarica. Když dojdeme ke třem jezerům, naskytne se nám úžasný pohled na araucariové porosty. Připadáme si jako v pravěku. Ještě tady chybí dinosaurus. Ne nadarmo je tento park klenotem zdejší oblasti. V mapě je vyznačeno několik tras a určitě by se tu daly strávit krásné tři nebo čtyři dny, než by to člověk celé prošel. My se však pomalu vracíme zpátky. Zastavujeme ještě v Puconu a kupujeme pohledy, které nejsou nic moc. Na to, že je Pucon turistické centrum zdejší oblasti, tak výběr a kvalita pohledů je žalostná. Jirka ještě dělá obměnu své výbavy a kupuje novou „károšku“. Teda vlastně pravou nefalšovanou nafukovačku, která by se skvěle vyjímala někde na pláži. Ale co dělat. Jeho samonafukovačka mu rupla a pod zádama má bouli jako fotbalový míč, což jeho již opotřebovanému tělu prý moc nesvědčí. Takže teď má sice pohodlí, ale jeho baťoh díky tomuto „raftu“ váží taky o tři kila víc.

Jen málokdo, kdo navštíví tuto oblast by si nechal ujít výstup na činnou sopku Villarica a pohled do jejího kráteru na žhavé magma. I noční pohled na siluetu jejího kuželu s doutnajícím vrcholkem zbarveným září magmatu do ruda působí impozantně a tajemně. Až ve mně představa noci strávené na jejím úpatí vyvolává stísněné pocity. Mrazivou a větrnou noc přestáváme celkem bez úhony až na Martina, který ač navlečen ve všem co má, vylézá ze spacáku poněkud ztuhlý. Však on se při výstupu zahřeje. Stoupáme pod lanovkou až dojdeme k prvnímu sněhu. Je ještě dost umrzlo, takže jdeme opatrně. Před námi vidíme skupinku dalších třech lidí. Počasí vypadá stále nadějně, krásná panoramata And a pod námi se probouzející Pucon. Občas sice přijde nějaký mrak, ale za chvíli zase odejde. Jen ten sníh je pořád dost zmrzlý. Chtělo by to mačky. Pod sebou vidíme, jak k dolní stanici lanovky přijíždějí mikrobusy místních cestovek s klienty na výstup. Stoupáme dál. Jde to nyní o něco lépe, protože sníh už díky sluníčku trochu povolil. Počasí se ale začíná kazit. Přišel velký mrak a ne a ne odejít. Pokračujeme přesto ve výstupu, i když kromě mlhy se přidal i dost silný vítr. Stoupáme a Martin začíná být nervózní a přesvědčuje nás o návratu. Nám se ale nechce, protože kromě toho, že je mlha a vítr, se jde vcelku dobře. Vítr sílí a mlha by se dala krájet. Docházíme k malé skalce, u které potkáváme tři Argentince, kteří to otáčejí. Martin nás tituluje nepatřičnými výrazy, otáčí se a jde s nimi dolů. My dáváme pauzu a v klidu rozmýšlíme co dál. Zbývá nám asi 300 výškových metrů. V mlze vidíme, jak se nad námi začíná prudce zdvihat závěrečná část kužele. Počasí je pod psa. Rozhodujeme se pro sestup. Bojíme se totiž, že sníh by mohl zase umrznout a my bychom se pak bez maček těžko dostávali dolů. Co se dá dělat. Snad někdy jindy. Sestup jde celkem dobře. Potkáváme několik skupin komerčáků. Ti ve výstupu pokračují. Někteří se sice plouží jak mátohy, ale mají alespoň výbavu, tak jdou. Dolů to sjíždíme po botách a dokonce se nám daří předejít i Martina s Argentinci, aniž by si toho všimli. Když se s ním pak dole opět potkáváme, je z toho mírně v šoku a jeho výraz je jen těžko popsatelný.

Villaricu jsme sice nepokořili, ale i tak tam bylo krásně (alespoň pro některé). Teď už ale rychle zase dál, někam na vodu a někam, kde není turisty tak přecpáno. Téměř zapomenutý kraj nalézáme mezi jezery Panguipulli a Riňihue. Při cestě k řece Enco se dostáváme do kraje, kde lišky dávají dobrou noc a z hledání výstupního místa se stává docela dobrodružství. Nejprve omylem vjíždíme na soukromou cestu a loděmi trochu nadzvedáváme stříšku u vstupní brány. Vracíme se a pokračujeme po té správné šotolině přes spoustu mostků, přes které bych se v Čechách bála přejet i na kole, až dojíždíme do osady Enco. Zde u jednoho mostku, který již nevydržel, naše cesta končí. Vzhledem k tomu, že osada Enco byla vyznačená i na mapě, čekali jsme, že to bude něco většího. Dva baráky, z toho jeden polorozbořený, stádo krav a jinak nic nás tudíž docela překvapilo. Ani jezero, na jehož břehu měla osada ležet a do kterého měla řeka ústit nebylo v dohlednu. Inu, zdejší topografové to kreslí asi spíš podle toho, jak by se jim to líbilo, aby to bylo, než jak to ve skutečnosti je. Río Enco tedy vypouštíme, ale řeka Fuy nám naše bloudění dokonale vynahrazuje. Je to krásná vodnatá WW III-IV. Obrovské vlny, občas nějaký ten „váleček“, průzračně čistá voda, panorama sopky Choshuenco. Máme nižší stav, ale nám to úplně stačí. Za větší vody by to bylo zbytečné splachovadlo. Jeden váleček si mě pěkně vychutnává. V peřejích mám spíš zavřené oči a otvírám je jen občas, aby mi to nevypláchlo čočky. No, a jednou, když je takhle otevřu, koukám, že padám do válce, kde už se motá Jirka. Chvíli se tam motáme spolu, pak eskymujeme a vidíme Petra, jak se popadá za břicho až se může smíchy potrhat. Úsek stojí vážně za to a tak ho jedeme třikrát a vzájemně se střídáme v převážení auta. Zatím určitě nejhezčí řeka. U mostu kde končíme zůstáváme i přes noc, děláme velkou hygienu, debordelizaci auta a pereme už skoro hnijící vodácké hadry.

Naše cesta po Chile se již zlehka začíná přehoupávat do druhé poloviny a před námi je poslední řeka před naším přesunem do Patagonie. Tou je Río San Pedro. Jako již tradičně jsem první jízdu za šoféra. Řeka vytéká z jezera Lago Riňihue a úsek je dlouhý asi 20 km. Čekám u mostu Pte Malihue. Řeka je hluboko v údolí pode mnou. Na pravém břehu ale objevuji přístup k vodě na kamennou pláž. Je to dost velký krpál dolů. Kluci přijíždějí asi za tři hodiny. Mají oči navrch hlavy. Úseky klidné vody se střídají s peřejemi, přičemž na některých jsou prý takové vlny, že to bylo cítit až v žaludku. Sice to líčí jako něco naprosto úžasného, ale podruhé se už nikomu jet nechce. Tak musím vzít za vděk spodním úsekem od mostu k dalšímu mostu, respektive přívozu. Je to asi 10 km. Mělo to být II-III, ale byla to spíš I a dvojková místa jsme museli hledat. Ohodnotila bych to asi následovně: Krajinově pěkné – opuštěné údolí; vodácky tak na důchod nebo s dětmi. Zato plácek u řeky kde končíme a spíme je zatím nejhezčím tábořištěm.

V Puerto Montt necháváme na šest dní na letišti naše auto, kajáčky a další věci, které nebudeme potřebovat, a přesouváme se o dalších zhruba 1500 km ještě více na jih do drsné, ale krásné Patagonie. Pohledy z ptačí perspektivy jsou úžasné. Máme štěstí, protože mraky vítr rozfoukal, je jasno a my pod sebou vidíme sopky Osorno a Calbuco, díky fjordům rozmanitě členité pobřeží a také výsledek smělého avšak nerealistického Pinochetova plánu - jako had se vinoucí Carreteru Austral, která měla spojit jižní Patagonii se zbývající částí Chile, avšak skončila uprostřed opuštěných hor u ledovců, které se jí nepodařilo překonat. Punta Arenas nás vítá sice větrným, ale jinak poměrně pěkným počasím. Hned od letiště odjíždí autobus do Puerto Natales, kam se chceme ještě dnes dostat. Autobus je velmi komfortní a cesta příjemně ubíhá. S řidičem jezdí v každém autobuse ještě jakýsi jeho pomocník, který vykládá a nakládá zavazadla, kontroluje lísky a případně roznáší občerstvení. Řidič nedělá vůbec nic, jen točí volantem. Našemu závozníkovi jsme začali říkat Otík, protože nemluví a jen rozhazuje rukama. Kluci pak Pako, protože jim odmítl donést pivo. V autobuse jsme pouze dvě holky a okamžitě dostáváme protekční místa úplně vpředu, odkud je krásný výhled. Pako nám neustále nabízí čaj, což Martin s Hóďou, kteří se marně dožadují piva, nesou těžce. Panamerická dálnice rovná jak podle pravítka se postupně odklání od Magallanesova průlivu a uhýbá do vnitrozemí, kde se před námi ztrácí kdesi v nedohlednu. Cesta vede přes pustou, chvílemi mírně zvlněnou step, na které se pasou obrovská stáda ovcí, vidíme i pštrosi a plameňáky. Po třech hodinách přijíždíme do Puerto Natales. Je to městečko, ve kterém se na své cestě do NP Torres del Paine zastaví snad každý turista, a tomu také odpovídají nabízené služby. Hned na zastávce se na nás vrhá spousta místních žen nabízejících ubytování. Nakonec volíme to nejbližší a rychle vyrážíme ještě dokoupit poslední zásoby. Je sice už skoro deset večer, ale všude mají ještě otevřeno. Na každém rohu je turistická nebo informační agentura, internetová kavárna či restaurace. Jednu restauraci volíme i my a dopřáváme si vydatnou večeři v podobě poctivého chilského bifteku. Vedle u stolu sedí místní s kytarou, takže je prostor i pro „tanec kanec“ v podání jednoho totálně opilého Chilana a mě. Chilan však ihned vystřízlivěl, jakmile natáhl můj značkový a originální parfém z již mírně jetého moirového trička.

Národní park Torres del Paine je jedním z nejznámějších míst na tomto konci světa a každý, kdo do těchto končin zavítá, ho navštíví, aby obdivoval jeho krásy. Ani my nečiníme jinak a s batohy s proviantem na pět dní se vydáváme na cestu. Z Puerto Natales to je ještě dobré tři hodiny autobusem přes zpočátku stejně monotónní krajinu jako předešlý den jen s tím rozdílem, že krásnou asfaltku vystřídala šotolina. Do parku přijíždíme kolem desáté dopoledne. Vystupujeme u Lago Amarga, kde se registrujeme, platíme vstup a vyrážíme. Volíme okruh s názvem „W“. Je to trasa, ze které jsou nejhezčí výhledy, což má ale jednu nevýhodu a sice tu, že po ní chodí nejvíce lidí. Především první den je z tohoto pohledu kritický. Na naší cestě potkáváme vyloženě procesí. Máme totiž namířeno pod věže Las Torres, které jsou tím největším nej parku a vypraví se pod ně snad úplně každý kdo sem zavítá třeba i jen na jeden nebo dva dny. Jak by také ne. Pohled to je skutečně nádherný. Po šesti hodinách chůze stojíme u jezera a dvoukilometrové věže se tyčí přímo nad námi. Nad hlavami nám krouží kondor a docela slušně fouká. Jinak nám ale počasí celý den přeje. Je teplo a na nebi jen pár obláčků pro „dramatickou oblohu“ fotografa Martina. Vracíme se zpátky do kempu Chileno, kde jsme pro dnešní noc založili tábor. Spát jdeme celkem brzy, protože venku se ochladilo a máme toho po dnešku docela dost. Zítra nás navíc čeká sedm hodin s plnou polní.

Probouzíme se opět do hezkého dne. Dnešní trasa není tak frekventovaná jako ta včerejší a lidí potkáváme o dost méně. V kempíku u refugio Los Cuernos děláme krátkou přestávku. Martin nás zde opět utvrzuje v tom, jak to je s jeho jazykovými schopnostmi. Nějaká slečna se ho ptá, kde se dá nabrat voda. On ji bez mrknutí oka se sebejistým výrazem odpovídá: „Speak English!“ (Mluv anglicky.) To slečnu trochu vyvádí z míry a dotčeně mu anglicky odpovídá: „No vždyť já mluvím anglicky.“Do další konverzace se už Martin raději nepouští. Jinak ale nemá Martin s komunikací sebemenší problém a pokaždé, když na něho čekáme, protože jde jako poslední s tím, že bude fotit, přichází v doprovodu nějaké té vcelku pěkné, i když trochu upocené slečny. Cesta do Campamento Italiano, který je naším dnešním cílem, je velmi rozmanitá. Chvíli se prodíráme hustými porosty pabuku jižního a skáčem přes bažiny, pak zase procházíme mezi keři rododendronů a jiné alpské květeny. Po levé straně celý den vidíme jezero Nordenskjöld a vpravo nad námi se tyčí vršky věží Los Cuernos, což jsou „rohy“ z tmavých sedimentů na světlé žule. V kempíku se večer potkáváme s Markétou a Michalem z Olomouce a hlavně jejich vynikající slivovicí, které by se prý rádi zbavili, aby se jim odlehčil batoh. Tak to pro nás není žádný problém. Kde můžem, tam pomůžem, takže ráno balí už jen prázdnou láhev.

Pokračujeme údolím dál nahoru k masivu Paine Grande s několika ledovci. Každou chvíli to ve stěně zahřmí a utrhne se lavina. Když se ohlédneme zpět, otevře se nám nádherný pohled na jezero Nordenskjöd se spoustou ostrovů a ostrůvků. Cestou ztrácíme Martina, který někde tak náruživě fotil, že se vydal po špatné pěšince. Naštěstí se ale sám zase našel. Pokračujeme dál až do kempíku Britanico a pak ještě na vyhlídku asi půl hodiny nad kempem. Pak už cesta dál nikam nevede a nám nezbývá, než se vrátit. V kempu, ze kterého jsme ráno vyšli, balíme věci a přesouváme se do kempu Pehoe na břehu stejnojmenného jezera. Počasí je proměnlivé a několikrát moknem.

Další den je krizový, a to jak jsem zjistila později, nejenom pro mě. Když dávám na záda batoh, připadá mi, že jsem nikdy nic těžšího nenesla. Cesta stoupá úzkým údolíčkem vzhůru. Kopec nemá konce, kluci jsou někde daleko přede mnou. Konečně jsme nahoře a před námi se otvírá nádherný pohled na jezero Lago Grey, do kterého ústí dva ledovcové splazy stejnojmenného ledovce a plavou v něm kry rozmanitých tvarů a odstínů modré. Klopýtám dál po cestě, která vede teď již převážně po rovině nebo z kopce až docházím k refugio Grey na břehu jezera. Zde stavíme stany, dáváme oběd (opět tuňáka) a chvíli odpočíváme. Dost dobře nechápu Jirku, který místo aby využil volnou chvíli k mobilizaci sil, nervózně pobíhá mezi stanem, záchody a sprchami a jako vrchol všeho si ještě pere trenky. Tak takovouhle čistotu jsem teda nečekala. Již na lehko jdeme poté do Campamento Guardas a na vyhlídku na ledovec Grey. I když je to pouze 1,5 km, časově to vychází na 1,5 až 2 hodiny. Tak to se máme na co těšit. Ještě že na vyhlídce bude sváča v podobě sušenek . Asi v půli cesty ale Martin s nevinným výrazem ve tváři oznamuje, že sušenky zapomněl. Blbec! Nejen že příděl máme jak pro děti z mateřské školky, ale oni ho člověku nakonec ani nedají. Cesta je sice náročná, ale stojí za to. Postupně se stále více přibližujeme k ledovci a uvědomujeme si jeho velikost. Pohled z vyhlídky nad Campamento Guardas je impozantní. Sedíme přímo nad ním a pozorujeme jeho dva ostrovem oddělené rozpukané splazy končící v jezeře a za tím vším bezpočet zasněžených patagonských vrcholků. Přicházející večer nás ale nutí k návratu. Na zpáteční cestě už hlady nevidíme a tak jíme alespoň brusinky, které rostou všude kolem.

Pět dní uteklo jako voda a nás už čeká návrat do Puerto Natales. Vracíme se zpátky k jezeru Pehoe, kde nastupujeme na katamarán a přes jezero Pehoe přejíždíme k refugio Pudeto odkud nám odjíždí autobus. Při nastupování nad námi zakrouží kondor. Asi na rozloučenou. Sluníčko pálí, nebe téměř bez mráčku a tak se můžeme kochat posledními pohledy na Paine Grande, Cuernos a Las Torres. K refugio Pudeto přijíždíme ve čtvrt na dvě . Autobus jede ve dvě a tak se jdeme, nebo spíš běžíme podívat ještě na vodopád Salto Grande, což je velký vodopád, nad kterým se díky tříštící se vodě dělá krásná duha. Akorát Martin o tuto podívanou přichází, protože v půlce se otáčí a místo běhu k vodopádu sprintuje zpátky k záchodům. Inu, olej z tuňáka k obědu nebyl asi to pravé ořechové. A to si dal i Jirkovu porci, který mu ji ochotně nabízel. Nevěděli jsme proč, ale teď nám to je už jasné a je nám jasné i to, proč byl Jirka včera tak čistotný. Houby čistotný, ale p…… A schválně nikomu nic neřekl a nechal Martina, ať si to také prožije. Cestou autobusem k výjezdu z parku máme to štěstí, že na jedné skále nedaleko cesty vidíme pumu. Vyhřívá se na sluníčku a dav zvědavých turistů ji evidentně nevzrušuje. Zvedá se až po hodné chvíli a ladným skokem mizí za skaliskem. Je to fakt tele. Pak už nezbývá, než dát Torres del Paine sbohem a třeba zas někdy příště.

Do odletu zpátky do Puerto Montt máme jeden den času a ten trávíme v Punta Arenas a jejím okolí. Navštěvujeme malou dřevěnou pevnost Fuerte Bulnes ležící na téměř nejjižnějším pevninském bodu nejen Jižní Ameriky, ale všech kontinentů vůbec, která zde byla vybudována kolem roku 1840, aby chránila Magallanesův průliv. Do Ohňové země to je odsud opravdu kousek. Ale tu si necháme na jindy. Zajíždíme ještě na místo zvané Puerto Hambre, které se v 16. století snažili osídlit španělští kolonizátoři. Vzhledem k velmi nepříznivým podmínkám a kamenité neúrodné půdě jich tu však všech 300 zahynulo hlady. A Španělé tak začali osídlovat území dnešního Punta Arenas. Posilněni výborným a obrovským sendvičem v místní hospodě vyrážíme odpoledne s naším průvodcem – manželem naší paní domácí do zátoky Seno Otway, která je známá velkou kolonií tučňáků. Z návštěvníků si tito opeřenci ve fráčku vůbec nic nedělají a v klidu se nechávají okukovat a fotografovat úplně zblízka.

Čas je neúprosný a my jsme opět zpátky v Puerto Montt, kde se na parkovišti u letiště šťastně shledáváme s naším autem, kajáčky a z budky na nás již radostně mává i naše stará známá postarší indiánka, která se hned vyptává, jak jsme se měli. Opět nasedáme do auta a vyrážíme, avšak tentokrát již ne al Sur, ale bohužel zpátky na al Norte. Přesun zpět do Santiaga dlouhý 1000 km prokládáme zastávkou u řeky Petrohue, kde dáváme dvakrát asi čtyřkilometrový úsek průzračně čisté, vodnaté WW III+ s fantastickými vlnami a panoramaty. Blankytně modrá obloha nad námi, majestátně se tyčící vulkán Osorno a Puntiaugudo za námi a sopka Calbuco před námi. Pro mě to je poslední řeka v Chile a lepší zakončení vodáckého programu si snad nešlo ani přát.

Cesta po dálnici příjemně ubíhá. A to především Martinovi a mě, kteří jsme ve dvou vypili půl litru slivovice, a plyšovým tučňákem koupeným v Patagonii máváme z okénka na předjížděné kamiony. Další zastávkou je národní park Laguna del Laja za městečkem Antuco. Tomuto parku vévodí sopka Antuco, která kdysi svým lávovým proudem přehradila tok řeky Laja. Vzniklo tak jezero, ze kterého voda protéká touto asi 4 km širokou lávovou hradbou a z ní poté na různých místech vyvěrá několik vodopádů, pod kterými řeka pokračuje v úzké soutěsce. V blízkosti řeky je vegetace velmi rozmanitá a při snaze dostat se až pod vodopády litujeme, že nemáme mačetu. Čím jsme však od řeky dál, vegetace postupně mizí a my si připadáme jak v měsíční krajině. Všude obrovské kupy škváry, prach a slunce pálí. Přicházíme až k jezeru u úpatí vulkánu. Je zde malé lyžařské středisko, teď v létě pusté a prázdné.

Naší poslední zastávkou před konečným přejezdem do Santiaga je národní park Siete Tazas. Tentokrát řídím já, a kdyby vám někdy někdo vyprávěl o dvakrát málem nabouraném autu, zastavování na stopce a trucování na chodníku, tak bych k tomu ráda poznamenala, že po třech týdnech s třemi chlapy a jejich ustavičnými rejpavými poznámkami to ani jinak nemohlo dopadnout a i svatému by došla trpělivost. Siete Tazas znamená v překladu sedm pohárů a jedná se o menší či větší vodopády na řece Claro. A to je také dnešní cíl kluků. Na úseku dlouhém 500 m je sedm vodopádů od 2 do 7 m. Napínavá není jenom jízda, ale i to najít do kaňonu cestu přes zarostlý les, ve kterém jsem se několikrát úspěšně ztratila, a poté sestup a následný výstup, při kterých se bez lan člověk určitě neobejde. Při posledním skoku z výšky sedmi metrů se Jirka moc předklání, padá úplně na kolmo a dole tudíž úspěšně krysí. Alespoň mají turisti nějaké pozdvižení. A je tu poslední balení vodáckých hadrů, předposlední přejezd a poslední noc v Chile. Spíme na zatím největším smeťáku hned u dálnice. Romantiku v podobě jižního kříže nad hlavou kazí jen obrovská pneumatika u mé hlavy.

A opět letiště. Bez jakýchkoliv problémů vracíme auto a odebíráme se na check-in. Halou prochází policajt se psem cvičeným na hledání drog. U našich kajaků zabalených ve futrálech čmuchá docela dlouho. Asi neví, do jakých vůní má smrad z neoprénů zařadit. Nakonec ale znechucen odchází. Za poslední peníze jsme nakoupili dvě lahvinky růžového vína, a tak se to věčné čekání na letišti dá vydržet. Víno bylo výborné a mírně perlivé, což jsme ale zjistili až při otevření, kdy poté, co jsme zatlačili špunt dovnitř, vytryskl z flašky uprostřed letištní haly malý gejzír. Paní naproti nám se nenápadně otřela a při otvírání druhé lahve si raději odsedla. A už sedíme opět v letadle. Máme ta nejhorší místa – uprostřed. Z výhledů tudíž není nic. Ani spát se nedá, protože v letadle je hrozné vedro a přímo nad hlavou máme televizi, která nám svítí přímo do obličeje. Martin s Jirkou se proto raději opíjejí. Jirka osahává pod sedačkou spící Rumunku a Martinovi už nechtějí letušky nalít. Volí proto různé převleky. Největší úspěch má slepec, kdy se díky Jirkovým brýlím o šesti dioptriích po hmatu důvěrně seznamuje s celou uličkou. A už pod sebou vidíme Madrid, kde přestupujeme na letadlo do Barcelony a tam na letadlo do Mnichova. V Mnichově na nás kromě hrozné zimy a spousty sněhu čeká i Petr se Šárkou a jejich fordíkem nás šťastně dovážejí domů.

A tak skončilo naše cestování po Chile, které mělo jen jednu jedinou vadu a sice tu, že uběhlo strašně rychle.

Jana



Nahrané fotogalerie

Chile

Archiv

Prohlédnout

Vzkazy

Vyplňte jméno Vyplňte text vzkazu
Odesláním komentáře souhlasíte se zveřejnením na této stránce · Chráněno pomocí reCAPTCHA · Soukromí · Podmínky

Žádné komentáře

Zneplatnit