Podzimní Rakousko

Zahraniční

Datum: 8. - 11. 9. 2005


PODZIMNÍ RAKOUSKO

ČTVRTEK 8. 9.

18:00 odjezd z Hradce (km 0)

22:30 Dolní Dvořiště, hranice

PÁTEK 9. 9.

00:45 spíme na odpočívadle cca 25 km před Salzburgem (km 417)

07:45 odjezd do Loferu

SAALACH - TEUFELSSLUCHT 4 km

Lofer ® Au

> Unterjettenberg (Fronau) 45 cm

WW III-IV(V)

Vody je akorát pro nás (za větší vody raději nejezdit).

SAALACH 15 km

Au ® Fronau

Je tu docela dost vody a pěkně to teče až do Německa.

17:00 odjezd z Fronau (km 541)

18:30 spaní na pláži u Hallstadtského jezera (km 640)

SOBOTA 10. 9.

08:30 odjezd od Hallstadtského jezera

10:00 jsme u Enže (km 722)

ENNS 8 km

žel. most ® začátek přehrady

Začátek WW III-IV, dál WW I(II-III). Vody je méně, je však hodně vracáků a rozhraní na trénování. Asi po třetině plavby jdeme do zleva ústícího kaňonu Bruckgraben na kaňoning. Na konci pod Gstatterbodenem změna!! Těsně před vysedacím místem sesuv z pravé strany přehradil koryto řeky a vytvořil zablokovaný katarakt. Nutná prohlídka. Sjízdné vpravo (za naší malé vody WW IV), přenášení vlevo (kolem kolejí, donést rovnou na parkoviště, už se nevyplatí dávat na vodu). Pro slabší jezdce nebo za velké vody je lépe končit už u mostu v Gstatterbodenu, dál k sesuvu je to stejně volej.

ENNS - Kummerbrückenstrecke 4 km

600 m pod Kummerbrücke ® Scheibenbrücke

WW IV. Letos máme – na rozdíl od loňské velké vody – minimální stav, zřejmě minimální hygienický průtok z přehrady. Řeka má zcela jiný charakter. Na rozdíl od loňské vodnatky s velkými válci a vlnami nyní projíždíme úzkými průskoky a průjezdy mezi obrovskými balvany v nepřehledném a zablokovaném korytě. Většinou jedeme „na oči“, prohlížíme (a přenášíme) dvě nesjízdná místa a těžké místo pod Hartelsgrabenbrücke. Končíme pod mostem Scheibenbrücke (autem: ve směru po proudu přes most, za ním uhýbá doleva cesta pod most ke kolejím, místo na spaní).

17:00 odjezd

17:45 kemp ve Wildalpenu (km 770)

NEDĚLE 11. 9.

SALZA 23 km

Wildalpen ® kemp Saggraben (vedle je parkoviště pro vodáky)

> Wildalpen -kemp 145 cm -vlevo pod mostem (~internet) 152 cm

Klasika … Vody je rozumné minimum.

15:00 odjezd od Salzy na Steyr, Enns (km 791)

17:45 Dolní Dvořiště - hranice (km 947)

22:00 HK – loděnice (km 1205)

SUMMARY

na vodě: 3 řeky, 54 km

autem: 1205 km




JAK TO VIDĚLA BÁRA



PODZIMNÍ RAKOUSKO

8. - 11. 9. 2005

Akce se zúčastnili: Petr, Pusík, Marťas, Jerry, Lenka, Pepa a já ….. a později se k nám přidali ještě Hóďovi s Editou.

8.9. čtvrtek

Sešli jsme se na hradecké loděnici a to v překvapivě malém počtu. Bylo nás sedm. Navazování a balení jsme stihli ve skvělém čase. Asi za hodinu jsme byli hotoví a kolem šesté hodiny jsme už vyrazili z loděnice. Abyste si ale nemysleli, že to probíhalo bez problémů - tak např.: Mně se vylilo pití do batohu, takže skoro všechno mokrý …. Pepa si zapomněl helmu, a tak mu Janka velmi ochotně půjčila svoji pod podmínkou, že jí bude celý Rakousko sloužit (ale pak se na to stejnak zapomnělo). Jediný jeho štěstí bylo, že jeho maminka je skvělá kuchařka a Pepíčkovi nabalila s sebou buchtičku, takže průšvih vyžehlen…. Tak a pak už jenom vyzvednout Jerryho a nabíráme směr hranice Dolní Dvořiště. Cesta probíhala bez zvláštních zpestření, teda když mezi to nepočítám asi tak 150 telefonátů mezi Péťou a Martinem, kteří se pořád ne a ne dohodnout na jaký že to benzínce se teda sejdem. Skončili jsme nakonec na benzínce v Kaplici. Když jsme přijeli my, tak Martinova osádka tam na nás už čekala. Přes hranice jsme projeli bez problémů, dokonce si tentokrát ani nikdo nezapomněl pas, že Petře! Po pečlivém vybírání místa na spaní jsme nakonec skončili na jednom odpočívadle těsně u dálnice. O klidné noci se tudíž rozhodně hovořit nedalo.

9.9. pátek

Ráno mě probudil hlasitý smích mužského osazenstva, které reagovalo na Petrovy uštěpačné až přisprostlé narážky na Janu a jejich společný život. Snídani nám opět osladila buchta od Pepovy maminky. V plánu jsme měli Saalach, na řeku jsme nasedali ve městě Lofer. Na rozjetí poměrně hodně zajímavá řeka. Tak abych to upřesnila, první asi tak čtyři kiláky byly asi tak nejtěžší z celýho zájezdu. Fakt to stálo za to. Z toho asi tak kilák jsme odešli, nebo spíš oblezli pěkně po svejch, což mě přišlo někdy mnohem těžší než kdybych to jela. A ještě abych nezapomněla. Přidali se k nám dva Pražáci. Ti ale na rozdíl od nás jeli úplně všechno. Ale hned jak skončil ten zajímavější úsek, tak se od nás odpojili. Po těch prvních čtyřech kilometrech peřejek, žumpiček, válečků a skoků následoval ještě asi tak patnáct kilometrů krásnej úsek. „Někdo“ cestou Marťasovi nepatrně povolil špunt u lodi a Martin v domnění, že to byla Janka (netuším proč), se nenápadně přikradl k její lodi a Jana už s oddělanou šprajdou skončila celá pod lodí. Ve vší upřímnosti a pravdomluvnosti se vám musím přiznat, že tuhle srandičku mám na svědomí já. Ale pššš! Celej den bylo šíleně proměnlivý počasí. Chvíli lilo, chvíli pařák. Salach jsme opustili kolem čtvrtý hodiny a pak už jsme pádili směrem k Hallstadtskému jezeru, kde jsme měli v plánu přespat. Objevili jsme tam krásnej plácek s přístřeškem i záchodama a ještě jsme tam také objevili ceduli, na které bylo něco na způsob kempování zakázáno nebo tak něco, ale to jsme nepovažovali za důležité. Ještě jsem zapomněla dodat, že tenhle zájezd byl extrémně zanedbaný co se týče vybavení a dalších důležitých věcí. Abych to shrnula, tak jsme s sebou neměli ani jeden foťák, ani jednu kytaru, což se teda nejvíc nelíbilo Jance. Večer probíhal klasicky, teda až na to, že hlavní náplní tentokrát nebylo zpívání, ale vyprávění pestrých a barvitých zážitků z jiných podobných akcí. A že jich je! Do spacáků jsme zalehli neobvykle brzo, ale podle mýho jsme si to opravdu mohli dovolit. Jednoduše řečeno, Saalach nebyl zrovna jednoduchej soupeř. Takže už v deset jsme měli krásně zahřáté spacáky a někteří již jemně pochrupovali. Radši nebudu konkrétní, aby se na mě Pepa nezlobil …:-)

10.9. sobota

Ráno nás zase probudil ten otravný a oposlouchaný hlasatel, ale nikdo nereagoval a všichni se dál spokojeně váleli. Až když si všimli, že to Petr myslí opravdu vážně, tak pomalu začali něco dělat. Po vydatné snídani nás čekal asi hodinový přejezd. Kolem desáté jsme měli u Enže sraz s Hóďovejma. Přijeli jsme téměř na minutu přesně. Už tam na nás čekali. Bena pro tentokrát vyměnili za Editu. Po nemilým převlíkání do studeného, smradlavýho a především mokrýho jsme přenesli lodě asi tak o 200 m výš a pustili se na to. První úsek stál opravdu za to. Zvlášť jeden váleček přímo uprostřed řeky mě teda docela překvapil. Dál už to pokračovalo v o něco mírnějším tempu, ale žádný lehárko to teda nebylo. A jako zpestření se Péťa postaral i o zajímavou vsuvku, asi tak půlhodinovej kaňonink, kterej byl místy abnormálně veselej. Proti proudu řeky jsme zdolávali zajímavý stupínky. Chvílemi, když jsem viděla, co mě čeká, jsem se dopředu snad ani radši moc nehrnula. Až když jsme narazili na asi tak třímetrovej vodopád, tak jsme to otočili a všechno to zase pracně seskákali dolů. Teď už můžu krásně v teplíčku doma tvrdit, že to bylo fakticky super. Došli jsme k lodím a vyrazili dál. Už to byl jenom kousek. Řeka se v jednu chvíli rozlila skoro do rybníku a pak tam byl asi tak 100 m zablokovaný úsek, zával po sesuvu z pravého břehu. Lenička, Lenka a Edita to přenášeli, ale když jsem viděla kudy, tak jsem si byla téměř jistá že to pojedu, kdyby tam bylo cokoliv. Asi 50 m pod tímto místem jsme kvůli přehradě museli autama si dva kilometry převézt. Potom už jsme nasedli na vodu bez Edity, Lenky, Jerryho a malý Leničky, kteří se zalekli asi čtyřkového úseku pokračování Enže zvaného Brekeke. Když jsme se ale dostavili ke břehu řeky, tak nás čekalo velký překvapení. Bylo tak o 150 čísel míň vody, takže do té slibované čtyřčičky to mělo daleko…. Takže přesně jak prohlásil Martin, byla to jemná hodinářská práce s extrémně úzkejma průjezdama, místy by se dalo říct spíš průskokama. Zrovna když jsme jeli pod mostem kousek od místa kde jsme měli přenášet, tak nás napadlo juknout nahoru . A tam na nás koukala Lenka, Jerry a Edita. A v Jerrym se nečekaně probudila zamrzlá puberta a zkuste hádat, co asi tak mohl udělat… Poté co jsme se vydrápali skoro kolmým krpálem nahoru a museli přenést takovou ošklivou zatáčku, tak jsme se hned nato zase trmáceli tím kopcem dolů k řece. A vydali se tváří v tvář dalšímu úseku Brekeke. to už si nenechal ujít ani Jerry a přidal se opět k nám. Voda to byla sice moc pěkná, ale nejvíc nás zajímaly vymletý a podemletý balvany a pozastavovali jsme se nad tím, co dokáže „jenom“ voda. Zrovna když jsme tento vodákama obávaný úsek končili, tak se nad vodou začal tvořit krásný opar. Škoda, že jsme nejeli dál. Břeh byl poměrně hodně jílovitý. O tom by vám mohl vyprávět Pepa…. Trošičku neudržel rovnováhu a byl z toho příbřežňáček jak vyšitej. Vodácký kemp přímo u Salzy, kde jsme se pěkně na noc usídlili, obývalo snad nejvíc Čechů. Večer jsme pěkně poseděli u Jirkovy praktický a nepostradatelný lampičky, rukama dospělých účastníků prošlo několik lahvinek vínečka a šlo se spát.

11.9. neděle

Ráno, první co vidím, když otevřu oči, je Janka jak na mě do okýnka huláká, ať už vstávám (spala jsem v autě). Na rakouskou klasiku jsme nasedali přímo v kempu. Mezitím co řidiči převáželi auta, tak jsme se postupně začali převlíkat na vodu a šli si zablbnout na krásnej laškovnej váleček hned na začátku. Jestli se vám zdá, že jsem se zapomněla na malého Hóďu, tak nezapomněla, ale ze zdravotních důvodů nebyl ani na jedný řece a tudíž byl pořád zasypán knihami. Na válečku jsme byli skoro hodinu. Každý si udělal nejednoho eskymáčka, ale přesto to stálo za to. Když už jsme byli dost vyřáďený, tak jsme pokračovali dál a rozhodně se nedá říct, že bychom pokračovali sami. Když jsem to tak viděla, tak mně to ne moc vzdáleně připomínalo Teplou nebo Hamerák. Salza je snad jedna z nejhezčích řek, kterou jsem jela. Nemyslím obtížností, ale přírodou, prostředím a tak celkově. Asi uprostřed byl, jak jsme se po debatě shodli, asi tak pětimetrovej skokánek, kterej většina musela hned jít vyzkoušet. Jerry, Lenka a Pepa s lodí, ostatní jen tak. Ti rozumnější tedy jen přihlíželi. Tím mám na mysli Petra, Jirku, Martina a samozřejmě mě J. Celou řeku provázely útoky na chudáka Martina. Hlavními aktéry byli Petr s Pepou. Nějak se jim moc nedařilo, ale alespoň to byla komická podívaná. Když jsme dorazili do finiše, tak nás čekalo překvapení. Tedy jen ty, co to ještě nejeli, což jsem byla Edita a já. Nebylo to zrovna radostný překvapení. Museli jsme vyšlapat nahoru takovej šíleně hnusnej kopec. Když jsme se vydrápali nahoru, tak jsme na okně auta objevili vzkaz od Slona, který se nám vysmíval, jestli jsme si malinko nespletli strany, že Tyrolsko je trošku jinde (původně jsme měli jet tam). Později jsme ho potkali ještě na hranicích a na benzínce. Převlíkli jsme se a kolem třetí hodiny vyrazili k domovu. S Jirkou jsme se rozloučili už u Salzy a pak jsme je už neviděli. Cesta byla šíleně dlouhá a únavná, z čehož logicky vyplývá, že jsem ji skoro celou prospala. To nebyl zas takový problém, když jsem měla celou dobu celý zadní sedadlo jen pro sebe :-). Na hranicích jsme neměli problémy, o zábavu těsně za nimi se nám postarali jisté lehčí dámy a naše poznámky na jejich účet. Do Hradce jsme přijeli kolem desátý.

Bára



Vzkazy

Vyplňte jméno Vyplňte text vzkazu
Odesláním komentáře souhlasíte se zveřejnením na této stránce · Chráněno pomocí reCAPTCHA · Soukromí · Podmínky

Žádné komentáře

Zneplatnit