Deníček

NESYTÁ

Pátek 24.10.

Sešli jsme se všichni na loděnici v 16:00. Na vlek se navázala kola, věci se naházely do aut a mohlo se vyrazit směr Nesytá ve složení: Petr, Vojta, Bára Š., Kuba, Kamil a Ondra a dále čtyři dospělí: Jana, Filip, Jonáš a Miloš. Večer se jel Jonáš otočit ještě pro Peťuli, která měla ten den taneční a dorazila proto až později. Filip s Kamilem a Ondrou museli jet ještě koupit bramborovou kaši, takže z Hradce vyjeli o trochu déle. Díky tomu přijeli poslední. Je ale možné a velice pravděpodobné, že to zapříčinilo i přetížení auta způsobené Kamilovými zásobami jídla, které naznačovaly příchod 3 .světové války (popř. příchod jaderné katastrofy nebo něco podobného) a ne čtyřdenní výlet. No prostě auto dostalo pořádně zabrat.

Hned po příjezdu jsme si hodili věci na pokoje a šli sekat dřevo, aby se v těch vymrzlých pokojích dalo zatopit. Jonáš jel zatím pro Peťuli do Hradce. Zatopit - to se lehko řekne, ale podpálit v kamnech bylo pro všechny nadlidským úkolem. Když už se to klukům (Petrovi, Kubovi a Vojtovi) jakž takž povedlo, tak jim to zase za chvíli zhaslo. Nakonec ale naštěstí hořelo ve všech kamnech a začínalo být teplo, později i neúnosné horko. Potom jsme se navečeřeli a šli jsme se všichni připravit na příjezd Jonáše a Peťule. Zavřeli jsme závoru a domluvili jsme se, že se schováme. Plán byl následující: Tým A chytí Péťu až půjde otevřít bránu a sváže ji, zatímco tým B naskáče Jonášovi do auta. Jako první a taky poslední odešel Miloš. Skoro po hodině čekání jsme uslyšeli motor a uviděli světla. Nakonec jsme tam hodinu mrzli proto, aby se Péťa polekala a utekla do auta místo toho aby ji tým A svázal. Prostě se to tak úplně nepovedlo, i když se vylekala pořádně. Vrátili jsme se do chaty, ještě se sem tam něco uklidilo a šlo se spát.

Sobota 25.10.

V sobotu ráno Jana v 8:00 vzbudila ty, kteří ještě spali. Nasnídali jsme se, umyli si zuby a připravili se na cestu. Okolo desáté jsme vyrazili na kolech.

Počasí bylo celkem fajn. Bylo sice zataženo, ale nepršelo. Měli jsme namířeno na zámek Kuks. Jonáš cestou vybral zkratku přes pole. Tím neudělal radost hlavně Filipovi, který jel na silničce. Po pár zmatcích při hledání turistické značky jsme pokračovali v cestě až na Kuks. Tam jsme si dali malou přestávku a porozhlédli se po okolí. Skoro všichni si vyřídili nějaký ten telefonát a pokračovali jsme v cestě. Od Kuksu jsme se jeli podívat na sochy k Betlému. Polní cesty byly ještě v docela dobrém stavu a nebyly takřka vůbec rozbahněné. Nejhorším úsekem cesty byl odporný prudký kopec po cestě částečně vymleté dešti. Když jsme vytáhli kola nahoru, už to bylo k Betlému jen kousek.

Tam jsme si udělali přestávku na svačinu představující oběd a pokračovali v cestě do Dvora Králové. Cesta tam bylo trochu zdlouhavá, zato celkem klidná a pohodová. Ve Dvoře jsme zašli do cukrárny a zblajzli něco sladkýho. A pak hurá zpátky na Nesytu. Hurá, hurá, kdyby hurá. Cesta vedla takřka pořád do kopce a místy ještě po mokrém listí, které to jenom zhoršovalo. Nakonec to dospělo k rozhodnutí, že kdo chce, tak pojede na Nesytu po silnici a kdo ne tak dál po lesní cestě. Ty co jeli po silnici čekal prudký kopec, zatímco ti co jeli po cestě měli stoupání pozvolnější a rozložené do několika částí. Předpokládalo se, že lesem to bude rychlejší než po silnici, ale nakonec to bylo naopak. Když jsme se všichni k smrti unavení sešli na Nesytě, už se začalo šeřit. Převlékli jsme se a sešli se u večeře. Ta každému přišla po té námaze vhod. Po večeři jsme si chvíli odpočinuli a pak jsme šli hrát hry. Rozdělili jsme se na dvě družstva – Kamilovo (Kamil, Bára, Peťule a Vojta), kteří si říkali Burani a Ondrovo - (Ondra, Kuba, Petr + Filip nebo Jana nebo Jonáš) - Vidláci. Hráli se různé hry. Některé na body, jiné ne. V noci už pak byli všichni unavení a tak jsme si umyli zuby a šli spát. První den vyhrálo na body Kamilovo družstvo.

Neděle 26.10.

Vstali jsme všichni okolo půl deváté. Nasnídali jsme se a přemýšleli, co budeme dělat, protože venku přes noc napadl sníh, bylo zataženo a vypadalo to, že bude pršet. Po chvíli debatování jsme se rozhodli, že sjedeme do Bílé Třemešné a podíváme se na jeskyně, v kterých se údajně schovával Jan Ámos Komenský a podle počasí pojedeme buď na kolech nebo půjdeme pěšky.

Když jsme dorazili na místo tak jsme měli menší problém s parkováním. Nakonec jsme zaparkovali na trávníku před nějakou dřevařskou firmou, a když jsme sundali kola, mohli jsme vyrazit.

Cesta vedla nejprve po rovině, ale brzy začala stoupat do velkého kopce, který vedl nahoru k ozdravovně pro mladistvé závislé na drogách. Bohužel tam tudy vedla i žlutá stezka po které jsme se měli vydat k jeskyním. Po chvíli šlapání do kopce po mokré silnici jsme dorazili k ozdravovně, kde jsme zamkli svoje kola. Nahoru se dalo jít jenom pěšky po kamenité a listím zasypané cestě takže nám cesta nahoru k jeskyním trvala docela dlouho. Nakonec jsme zjistili, že jsme ty jeskyně přešli. Bylo to proto, že jeskyně byli bahnem a kládami zavalené.Takže nám nezbývalo nic jiného než se vrátit ke kolům. Ke vší smůle ještě začalo pršet. Vzhledem k tomu, že deštík nikomu nevadil, rozhodli jsme se udělat malou objížďku zpět do Bílé. Cesta vedla střídavě z kopce a do kopce. V jedné vesničce jsme udělali přestávku na svačinu. Po občerstvení jsme vyrazili dál. Cesta stoupala pořad do kopce. V dešti to bylo docela namáhavé, protože jsme byli všichni úplně mokří. Když už jsme mysleli, že budeme u konce, objevil se před námi menší zádrhel v podobě dalšího obřího kopce. Skoro všichni to v půlce stoupání vzdali a nahoru kolo vytlačili. Potom už cesta nebyla vůbec namáhavá, protože vedla jenom z kopce. K autům jsme dorazili všichni úplně mokří, ale spokojení. Naložili jsme kola, sundali ze sebe mokré věci a vyrazili zpět na Nesytu. Zpáteční cestu nám zpestřil Jonáš svou ďábelskou jízdou, při které spadly z vleku kola, protože je Filip špatně přivázal.

Když jsme přijeli k chatě, naskytly se dva problémy. První byl mokré oblečení a ten druhý mokré dřevo, což bylo horší. Náš pokoj měl ještě suché dřevo z minulého dne, ale ostatní měli docela problém zatopit. Po roztopení kamen ve všech pokojích začaly holky připravovat večeři. Dnes to byly těstoviny. Všichni se najedli, služba na kterou to dneska padlo umyla nádobí, a připravili jsme matrace na každovečerní hry. Hráli se následující hry: Městečko Palermo, strefování tužky na provázku do flašky, na jedení čokolády - ta spočívala v tom, že ten co hodil šestku se snažil si vzít rukavice, šálu a čepici a sníst čokoládu dřív, než ostatní taky hodí šestku. Dále jsme hráli pexeso, kde na kartičkách byly napsány různé činnosti nebo věci, jeden předváděl nebo popisoval a ostatní z týmu se snažili uhodnout, co to je. Potom jsme uklidili matrace a šli si lehnout.

Pondělí 27.10.

Začalo jako všechny dny na Nesytě. Vstávalo se v 8 hodin a pak si každý připravil snídani z toho, co mu dali na cestu z domova. Protože jsme měli jídla hodně, tak jsme nikdo hladem netrpěl. Potom nás čekalo zabalení batůžků na cestu a hurá na kola.

Sjeli jsme do Nového Města nad Metují autem a tam dnes začala naše okružní jízda. Vyjeli jsme z města opatrně, protože všude jezdilo spoustu aut, ale za městem se už jelo z kopečka. Vyrazili jsme směrem k naší první zastávce, což bylo údolí řeky Metuje, kterému se říká Peklo. Na konci hezká restaurace se stejným jménem obklopená skalami a vedle protéká potůček. Jelo se tam ze začátku po silnici a potom cesta odbočovala na turistickou stezku, která byla sice hodně kamenitá a hrbolatá, ale pro ty co měli horská kola to byla zábava a ne námaha. Bylo tam i pár kaluží, ale to přece k horám patří ne? Konečně jsme dorazili k restauraci. Mohli jsme sice jít dovnitř, ale rozhodli jsme se, že stolky a lavičky u bufetu nám stačí. Občerstvili jsme se a vyrazili vstříc k našemu dalšímu cíli - náchodské cukrárně. Cesta byla podobná jako v Pekle, ale přibylo pár kaluží. Našli se i tací, co neměli blatníky a měli silniční kola, takže se jim cesta moc nelíbila, obzvláště když se z kamínků staly najednou kousky skal a jim nezbývalo než si kolo vzít do ruky a překonat skalnatý úsek. Museli jsme se ještě vyškrábat na jeden větší kopeček a hup a už jsme byli v Náchodě. Tam nás čekala příjemná zastávka v cukrárně, kde se všichni občerstvili a s novými silami jsme se mohli vydat na cestu zpět do Nového Města nad Metují. Cesta byla poměrně náročná, protože za Náchodem se zdvihal velký kopec, který nám dal všem pořádně zabrat a jenom několik lidí ho zvládlo vyšlapat až nahoru. Ostatním nezbývalo, než slézt z kola a vytlačit ho. Ale vzhledem k strmosti kopce to podle mě bylo ještě náročnější než ho vyjet. Když jsme se konečně vyškrábali nahoru, mysleli jsme, že už pojedeme jenom z kopce, protože Nové Město jsme viděli dole v údolí. Cesta nakonec pokračovala lesní asfaltkou na samotný vrchol, ale zato dál už to bylo jenom z kopce, což jsme všichni uvítali. Byl to pořádný sešup, takže jsme za pár minut byli zpět u aut, naložili jsme kola na přívěs a protože nám okružní jízda netrvala moc dlouho, rozhodli jsme se jet ještě do Babiččina údolí do Ratibořic.

Byli jsme tam asi za půl hodinky. Napili jsme se čaje, obhlídli jezírko u Ratibořického zámku na kterém plavaly kachny (jenom dvě) a pokračovali jsme k Viktorčině splavu kolem babiččiny chaloupky, kterou hlídal uštěkaný, chlupatý, ale hodný pes. Když jsme tam došli, koukali jsme na vodu která protékala splavem a na jednu flašku, která se pod splavem zasekla a motala.Cestou zpátky jsme to vzali kolem mlýna u kterého nás zaujal jeho náhon. Cestou zpět na Nesytu se někteří zastavili ještě v obchodě.

Po návratu začal náš každodenní problém s rozděláním ohně. Dnes to šlo ale rychle, takže oheň za chvíli hořel všude. A holky se mohly věnovat vaření jako každý den. Dnes byly k večeři palačinky a holky si myslely, že vydrží ještě na ráno. Nestalo se tak.

Pak přišlo naše každodenní umývání nádobí a stěhování nábytku, aby se mohli hrát hry. Dnes se hrálo na hádání činností, které vždycky někdo předváděl, na hmotu a model a na zvířata. Hra na zvířata spočívala v tom, že uprostřed byl jeden se srolovanýma novinama, který jimi měl praštit někoho v kruhu dřív, než stihne říci svoji zvířecí přezdívku a přezdívku někoho jiného. Pak jsme hráli podlézanou, hru v které vyhrálo to družstvo, které se první dostalo přes natažený provázek nebo luštění slov, ve kterých byla přeházená písmena. Asi v 11 hod. večer jsme šli na louku si zahrát pár her - na světlušky - ta spočívala v tom, že všichni se snažili chytit jednoho co měl baterku a po 20 vteřinách blikal a dále hru Král vysílá do boje, která byla potmě docela nebezpečná a pro někoho i bolestivá. Po nočních hrách jsme se vrátili zpátky do chaty, dojedli jsme palačinky a šli spát. Vzhledem k tomu, že jsme pořád udržovali oheň čekala nás příjemná noc.

Úterý 28.10.

Úterý bych nazval jako den odjezdu. Ráno jsme vstávali každý v jinou dobu, někdo se nasnídal a pak si šel zabalit věci, jiní si šli upravit a vyvážit ještě svého draka, protože na dnešek se chystala dlouho očekávaná drakyáda. Vyfotili jsme se s našimi výtvory před chatkou a šli na louku.

Koně tam tahali z lesa stromy a těm co je vedli se nelíbilo, že na louce, kde stahávají dřevo děláme hluk. Nemohli s tím ale nic dělat. Všichni draci lítali docela slušně až na některé výjimky (např. Petrův jednooký Žižka). Protože koně se opravdu plašili a jeden dokonce tak, že utekl, vrátili jsme se raději k chatě a vyfotili jsme co z našich draků zbylo.

Pak jsme si zahráli ještě pár her. První spočívala v tom, že družstva se snažila co rychleji nasbírat 30 papírků s číslicemi od 1 do 30, které byly různě poházené v malém lesíku. V druhé soutěži se jeden z dvojice snažil navést druhého se zavázanýma očima k chatě dříve než dvojice z druhého družstva. Nakonec přišla závěrečná hra – „Rozstříhaná zpráva“. V určitém prostoru byly rozstříhané dvě čtvrtky různé barvy. Jeden tým se snažil najít bílou a druhy modrou čtvrtku, složit jí a ze slov na ní napsat příběh. Pak už následoval oběd, dobalení věcí a uklizení chaty. Někteří balili rychleji, jiní pomaleji, ale nakonec jsme museli dát Nesytě sbohem, nastartovat a jet domů.

Celkovým vítězem se stali Ondrovi Burani.

Ondra a Kamil

Hra „Rozstříhaná zpráva“

Slova, která musel příběh obsahovat:

Košile, pohrabáč, květina, uklízečka, běžet, počítat, ošklivý, fialový, medvěd

Příběh Buranů:

Uklízečka oblečená do fialové košile po pracovní době počítala květiny na chodbě. Když skončila s počítáním, šla ještě uklidit do přírodopisného kabinetu, kde se lekla ošklivého vycpaného medvěda. Jak se lekla, ohnala se po něm pohrabáčem a rychle běžela pryč.

Příběh Vidláků:

Medvěd počítal košile a narazil na ošklivou, fialovou, roztrženou košili. Běžel za uklízečkou s květinou. Ta se ho lekla a vzala ho pohrabáčem.