První den, ve čtvrtek, jsme vyrazili z loděnice směr Žďár nad Sázavou. Petr pro nás vymyslel hru, ve které jsme měli objet sochy Michla Olšijaka. Měli jsme je najít na mapě, vymyslet trasu, objet je v libovolném pořadí a u každé se vyfotit jako důkaz, že jsme tam opravdu byli. Byli jsme rozděleni do pěti skupin. Měli jsme se vrátit přesně v 15.30, ale jen jedna skupina to zvládla, zbytek přijel s mírným zpožděním. Potom jsme vyjeli na chatu Duha ve Třech Studních. K večeři bylo Janino výborné rizoto. Po večeři jsme ještě hráli hry a pak se šlo spát.

Druhý den ráno jsme se vydali k Novému Městu na singltreky. Zase jsme se rozdělili do skupin, tentokrát podle výkonnosti. Různě jsme projezdili co nejvíce singltreků a společně se vydali na chatu. Někteří dospělí to vzali přes hospodu. Ti, kdo ještě měli dostatek sil, si po cestě zajeli na Panskou skálu. Po návratu na chatu začala slavná Alešova hra. V týmech jsme jako obvykle sbírali indicie k najití pokladu. Dvě z prvních pěti indicií měli za úkol najít dva nejmladší členové týmu. Třetí indicie byla na stavidle nedalekého rybníka. Ta byla ale tak záludně ukrytá, že nám všem nějakou dobu trvalo, než jsme ji našli. Další dvě indicie jsme museli vyluštit z hádanek, které jsme dostali na začátku. Ze všech pěti nasbíraných indicií jsme vyluštili, že musíme jít na nedaleké místo, kde stála velká socha dravce. Vedle sochy stály tři břízy, na kterých byly další tři indicie. Ty nás dovedli za balvan, kde byl popis cesty k dalšímu místu na cestě za pokladem. Došli jsme k altánku v lese, a tam jsme našli vzkaz, který nás nasměroval k pramínku, který protékal kousek za altánkem. Tady už byla konečně poslední indicie, vedoucí rovnou k pokladu. Vyhrál tým Červené utěrky, ale poklad našli všichni. Bylo něco mezi desátou a jedenáctou hodinou večer a my jsme konečně po náročném dni ulehli do postele.

Třetí den jsme vyrazili jako včera z chaty a jeli jsme se podívat na pramen řeky Svratky. Člověk by neřekl, že z takového blátivého nic, jednou bude řeka. Od pramenu jsme se vydali směr Žákova hora. Někteří ji vyjeli na kole, ale většina šla po svých. Na hoře jsme si udělali společnou fotku a mohlo se jet dál. Odtud jsme pokračovali na nejvyšší vrchol Vysočiny, Devět skal. Byl to pořádný výšlap, ale stál za to. Na vyhlídce jsme se pokochali krásným výhledem, prolezli všechny skály a zajezdili na přírodní klouzačce, kterou jsme našli. Když jsme se chystali k odjezdu, přijelo hasičské auto. Nevěděli jsme, co se děje, a tak jsme se raději vypařili. Po cestě dolů proti nám vyjelo dalších sedm hasičských aut a za nimi šli tři hasiči pěšky. Kdo ví proč, asi se nevešli do auta. Později jsme se dozvěděli, že to byl planý poplach. Dole jsme se rozdělili na savce a dravce. Savci jeli rovnou na chatu a dravci to vzali oklikou. Stavili se na skalách Čtyři palice. Terén nahoru nebyl moc dělaný pro kola, ale pár šílenců se ho rozhodlo vyjet na kole. Kola stejně tlačili. Zbytek nechal kola dole a šlo se nahoru pěšky. Tady Dan zjistil, že nemá batoh a tak ho jel zpátky po cestě hledat. Nenašel. Ale ještě ten den večer ho dohledal. Těch pár šílenců si kamenitý kopec sjelo a mohli jsme pokračovat dál na skály Dráteničky. Vedl tam strmý travnatý kopec a do toho foukal silný vítr, až nás to skoro shazovalo z kola. Některým to připadalo až moc málo výživný, tak si to vyšlápli znova, protože proč ne. Dole na druhé straně pod tímto kopcem byl monument horolezce Radka Jaroše. Odtud jsme se už vraceli na chatu. Cestou jsme se ještě stavili na houbách. Když jsme dorazili na chatu, tak jsme padli vyčerpáním z pořádně nabitého dne do postele a už se ani nehli. Na večer šel Honzík s Pavlem a jeho kámošem Vojtou chytat ryby na nedaleký rybník Sykovec. Po urputném snažení chytli šišku.

Poslední den se nám v noci posunul čas, takže jsme spali o hodinu déle. Ráno jsme museli vše sbalit a uvést chatu do pořádku. Potom jsme nasedli do autobusu a jeli jsme k přehradě Vír. Nejdřív jsme si to vyšlápli na rozhlednu, rozhlédli se, rozdělili se na savce a dravce, a pak jsme sjeli po rozblácené strmé cestě dolů k Víru. Bylo tam navalené dříví a hluboké blátivé kaluže, kde Robert zapadl. Touhle cestou jsme původně měli jet i zpátky, ale naštěstí se to dalo objet normálně po silnici. Přehradu jsme objeli ze všech stran. Nejdřív to bylo snad pořád jen do kopce. Jáchym prohlásil, že snad dojedeme až do stratosféry. Ale každý vyšlápnutý kopec jsme si zase zaslouženě sjeli dolů. Na hrázi jsme si dali oběd. Tady se oddělila skupina několika dospělých a jeli si svou vlastní trasou. Dojeli nás tady i savci, ale my už jsme byli po jídle a mohli jsme pokračovat dál. Když jsme ujeli několik dalších zkopců a dokopců, tak se od nás oddělili ultradravci a dali si ještě teréní vložku. A my jsme se vydali po silnici směr autobus. Po nekonečném šlapaní jsme k němu konečně dorazili. Chvíli po nás přijeli ultradravci, od nichž, jsme se dozvěděli že, zkráceně, nesli celou dobu kola na zádech. Pak dorazili i savci. Na to že jeli stejnou trasu jako dravci, tak to byl slušný výkon.

Já si myslím, že letos byl cyklovýlet pořádně nabitý a všichni se těšíme na příští rok.

Aneta