Deníček
ÚTERÝ 29. 4.
19:00 odjezd z HK (km 0)
20:30 odjezd z Chrudimi - Pardubice, Praha
23:00 Příbram
STŘEDA 30. 4.
02:00 Dolní Dvořiště, hranice CZ/Rakousko (357)
08:30 hranice Rakousko/Itálie (Tarvisio) (757)
09:30 Ponteba – řeka Fella
FELLA 5 km 1,5 hod
Pietrataglata (pila) ® Dogna
WW III(IV), 1 místo prohlížíme a jedeme jenom dva. Ze silnice se zdálo, že bude málo vody, ale bylo jí akorát. (Dál k ústí Raccolany pěkná WW I, pak nezajímavé. Raccolana a Resia vodu asi nemají – alespoň ne v ústí do Felly.)
15:00 Terst, prohlídka města
17:00 nalodění na trajekt (951)
19:00 odjezd trajektu
ČTVRTEK 1. 5.
19:00 Igoumenitsa – vylodění v Řecku (řecký čas je + 1 hod), Margariti, Kanali, Louros
21:30 po bloudění spíme u vesnice Vrissoila (1060)
PÁTEK 2. 5.
08:30 odjezd
09:30 Serziana – nasedáme na Acheron
ACHERON 12 km 6 hod
Serziana ® Gliki
Po cca 2 km začíná soutěska. Dále se střídají soutěsky a zablokování. Bylo by to velmi (!!!) pěkné, jen mít trochu více vody – my máme vody málo, tak to stojí za prd. Rozumné minimum je až od vyvěračky (cca po dvou třetinách úseku). Hned pod vyvěračkou je třeba přenést (vpravo a přes most doleva) X sifon. V následující soutěsce vody rychle přibývá díky mnoha vyvěračkám a pramenům.
15:00 odjezd z Gliki (1107), Kipseli, Themelo, Mesopotamo, Kanali, Louros, Filipiada, Agios Georgios
LOUROS 4 km 1 hod
cca 4 km nad Agios Georgios
Hodně vody. Začínáme cca 4 km nad přehradou u Agios Georgios. Začátek WW 0, zarostlé. Od začátku „kaňonu“ obtížnost narůstá až na WW III-IV, potom opět mírnější. Pozor na stromy v řece (jeden přenášíme). Končíme u mostu nad přehradou u zbytků římského akvaduktu v Agios Georgios.
19:15 odjezd (1197), Driofito, Gimnotopos (špatná šotolinová cesta, jdeme pěšky za autobusem, dál asfalt), Rodavgi, Dafnoti
21:00 Plaka, spíme u Arachtosu (1246)
SOBOTA 3. 5.
08:30 odjezd – Kristades, Pramanda
12:30 na vodu
KALLARITIKOS 13 km
ARACHTOS 11 km celkem 3 hod
Nasedáme u dvou mostů (vodočet 60 cm = docela dost vody) u silnice z Pramandy na Kallarites a Sirako. Hned za mostem peřej WW IV. Cca po 1 km ústí zleva potok – obtížnost klesá na rychlou WW II-III v širokém štěrkovém korytě až po betonový most u Mihalitsi. Pod mostem válec (prohlédnout). Začátek soutěsky, obtížnost postupně narůstá na WW IV (nejobtížnější místa za lanovou). Po otevření soutěsky opět lehčí. Soutok s Arachtosem. Arachtos je široká (podle vypouštění vody z přehrady vodnatá) WW II-III. Před mostem Plaka, kde končíme, je cca 2 km dlouhá soutěska „Room of Doom“ WW III. (Dál než do Plaky se nevyplatí jezdit, protože přístup k řece nad přehradou je jen po velmi špatných cestách.)
17:00 odjezd na Aspropotamos – Lepiana, Kipseli, Drossopigi, Armatoliko (místy pouze šotolinová cesta)
Chtěli jsme dojet až na most přes Aspropotamos pod Gardiki a sjet případně i nějaké přítoky horního Aspropotamosu (Parapotamos, Kamnetikos, Lakmos), ale cca 5 km nad novou ještě nenapuštěnou přehradou u Armatoliko byla cesta pro náš mikrobus zcela neprůjezdná. (Příjezd k hornímu Aspropotamosu a jeho přítokům je lepší od severu z Kalambaky.)
21:00 spíme tam, kam jsme po cestě dojeli nejdál
NEDĚLE 4. 5.
ASPROPOTAMOS (ACHELOOS) cca 5+8 km
Nad přehradou vodnatá WW I-II. Končíme u mostu před novou přehradou a lodě převážíme autem pod hráz. Pod přehradou krásná vodnatá WW II-III, velké vlny, pěkná raftová voda. Končíme u Korifi - přítok zprava, most, taverna. (Po dokončení a napuštění přehrady bude úsek nad přehradou zatopen a voda pod hrází by měla být odváděna někam pryč.)
16:00 odjezd – přes most nad hrází (nejdřív šotolina, ale brzo asfalt), Mesohora, Stournaraiika, Pili, Trikala, Kalambaka
20:00 spíme u Kalambaky u řeky Pinios
PONDĚLÍ 5. 5.
Dopoledne prohlídka klášterů Meteora, odpoledne voda.
KLINOVITIKOS 6 km
MALAKASIOTIKO 2 km
PINIOS 10 km
Klinovitikos – voda ze sněhu, široké štěrkové koryto, několik ramen, WW II. Někdy se zúží – potom rychlé a pozor na stromy (až nebezpečná místa). Od soutoku s Malakasiotikem lehčí, širší koryto. Vlastní Pinios je téměř bez vody (Pinios a jeho přítok Mourgani jsou sjízdné pouze po deštích). Končíme u mostu v Kalambace.
17:45 odjezd z Kalambaky po silnici č. 15 a dál přes Karpero do Paliouria
19:00 spíme pod Paliouria u mostu přes Aliakmon (1682)
ÚTERÝ 6. 5.
ALIAKMON 12 km
„Klosterschlucht“ Paliouria ® Elati
široká vodnatá WW I-II, vodočet vlevo pod mostem v Paliouria 140 cm
Končíme u Elati u mostu pro pěší (příjezd: 4,6 km za návsí v Elati odbočuje vlevo polňačka. Na rozdvojení, které následuje po cca 50 m opět doleva a po 1,8 km vpravo. Dojede se k mostu pro pěší, plac na otočení. K mostu je možné dojet i po levém břehu – sjet ze silnice ke klášteru Zavordas.). Dál začíná „Rote Endklamm“ s několika místy až WW V, na kterou jsme za našeho velmi vysokého vodního stavu neměli morál.
Odpoledne byl v plánu Venetikos. Protože se ale rozbila transportní pumpa u auta, řešíme opravu a zabydlujeme se v taverně v Elati. (1712)
STŘEDA 7. 5.
Pokračuje oprava auta, tak volíme náhradní KPČ(V) – pěšárna na klášter Zavordas.
ČTVRTEK 8. 5.
17:00 auto je konečně opraveno, stihneme ještě Venetikos!!!
VENETIKOS 9 km 1,5 hod
most silnice č. 15 ® soutok s Aliakmonem
Příjemná WW II, hodně vody – vodočet vlevo před nasedacím mostem odhadem 125 cm. Aliakmon je nad a pod soutokem taky pěkný (alespoň za našeho vysokého vodního stavu), šel by zde asi vytipovat ještě nějaký zajímavý úsek.
Na soutoku je velmi pěkné tábořiště (voda, altán, …)
20:30 odjezd – Grevena, Mikrokastro, Neapoli, Eptahori, Konitsa
00:30 spíme u Voidomatisu na vysedacím místě u historického mostu (1953)
PÁTEK 9. 5.
VOIDOMATIS 5 + 5 km 2 + 1 hod
Lodě snášíme od vesničky Vikos cca 45 min k řece. Jedeme od vyvěračky (Vikos je totálně suchý). Zablokované, průskoky, … WW III, IV, dvakrát prohlížíme. U mostu Aristi-Papigo začíná lehčí spodek WW I-II. Končíme u historického obloukového mostu. Neskutečně čistá voda!
LANGAFSAZ 10 km 2 hod
Haravgi ® ústí do Kalamasu
Taková těžší Střela – WW I-II, občas laškovné místečko. Vody je minimum (z mostu před soutokem s Kalamasem se ale zdálo, že je jí málo). (Tiria je bez vody.)
KALAMAS 15 km 2,5 hod
ústí Langafsazu (pod Vrossina) ® most odbočky na Kiparisso
Wanderfluss, střídají se úseky WW 0 a WW I. Asi v polovině hluboký kaňon, platany, … I když spěcháme, končíme už za tmy (21:00) asi 2 km nad mostem.
21:30 přejezd do Igoumenitsy, spíme kousek od přístavu (2187)
SOBOTA 10. 5.
07:00 nalodění na trajekt
09:00 vyplouváme na zpáteční cestu do Terstu
NEDĚLE 11. 7.
07:00 (opět náš čas) připlouváme do Terstu
08:00 odjezd
10:30 hranice Rakousko/Itálie (Tarvisio) (2376)
13:00 Salzburg (2577)
15:00 Linz (2727)
16:00 Dolní Dvořiště, 0,5 hod pauza (2782)
19:15 Příbram (2922)
21:30 Hradec, loděnice (3097)
SUMMARY
na vodě: 14 řek, 131 km
mikrobusem: 3097 km
Vodu mají řeky, které tečou z tajícího sněhu (toho je na horách ještě spousta), nebo z nějaké silné krasové vyvěračky. Ostatní řeky jsou bez vody – muselo by zapršet. Naštěstí většina řek ze sněhu teče.
Kilometráž:
Bettinger, F. (1999), Greco. Ein detaillierter Kanuführer der Wildfüsse Griechenlands.
JAK TO VIDĚL PUSÍK
Uteklo to jako voda. Ani ne před rokem, při návratu z vodácké expedice v Norsku jsme začínali plánovat náš výlet na vodu do Řecka. Naše představa, kterou jsme si díky různým článkům a průvodcům udělali, začínala pomalu nabírat konkrétních obrysů až nadešel konec dubna a nezbývalo nic, než vyrazit. Opět jsme se spojili se Slonem z CK AJV v Příbrami a využili tak jeho zkušeností z předcházejících výprav do Řecka a jistoty nevšedních zážitků, o které s ním není nouze. Bylo nás celkem 14 – 10 co spolu pravidelně jezdíme a Libor, Martin a Slon z Příbrami a Kuba z Kadaně + řidič Víťa. Máme 12 pevných lodí, 1 orinoko a 2 kola pro Jitku a Lenku.
Účastníci zájezdu
Slon
Příbram
Jonáš
Hradec Králové
Pusík
Hradec Králové
Peťule
Hradec Králové
Petr D.
Hradec Králové
Vašek
Třebechovice p.O.
Kuba
Kadaň
Martin
Příbram
Jirka
Slatiňany
Libor
Příbram
Jitka
Slatiňany
Petr Z.
Chrudim
Lenka
Slatiňany
Šárka
Heřmanův Městec
Mercedes Sprinter
Olomouc
řidič Víťa
Jeseník
Úterý 29.4.
Sraz na loděnici je v pět odpoledne. Všichni jsme na místě, jen Víťa s mikrobusem nikde. Jede až z Olomouce a nabral cestou asi 1,5 hodinové zpoždění. Nás to ale nevyvádí z míry, protože jsme na to již u Slona zvyklí. O půl sedmé přijíždí konečně na loděnici žlutý mikrobus značky Mercedes Sprinter, který bude po dalších dvanáct dní naším přechodným domovem. Při zběžné prohlídce interiéru mě přepadá obava, jestli ho pro nás není škoda, když si vybavím ten bordel, který takovéto výpravy nutně provází. Rychle nakládáme a vyrážíme. Po nalodění další části výpravy v Chrudimi, vyzkoušení několika variant jak vše navázat a naložit na vlek (o jehož některých konstrukčních prvcích máme jisté pochyby, které se nám na řeckých cestách – necestách potvrdí) bereme o půl deváté směr Příbram. Tam nastupuje poslední část výpravy a půl hodiny před půlnocí konečně odjíždíme na jih.
Středa 30.4.
Ve dvě ráno přijíždíme na hraniční přechod v Dolním Dvořišti. Rakouští celníci evidentně nemají co na práci, nechávají nás vystoupit a každému kontrolují pas a dávají štempl. Jedeme nonstop směr Salzburg – Villach – Udine – Terst. Po celonočním přejezdu protahujeme tělo a dáváme v Itálii na „rozjetí“ řeku Fella, jejíž sjetí chvílemi připomíná výlet plaveckého družstva. V deset dopoledne nasedáme u pily u vesničky Pietratagalata, úsek 5 km, WW III – IV, konec – Dogna – velký plac hned u silnice. Ze silnice se zdálo, že vody je málo, jak se ale ukázalo, bylo jí akorát. Krásná technická řeka. Jelo nás všech 12 pevných lodí a o čochtany nebyla nouze. První se urodili hned kousek za začátkem pod mostem. Průjezd vpravo byl bez problémů, vlevo to hnalo trochu na kámen – čochtani – Šárka, Libor, Jonáš. Šárka plave kousek dál ještě jednou, ale evidentně se jí to líbí. Jedeme vše na oči, prohlížíme jen jednou a ukázalo se, že to bylo dobře. Proud žene vodu na obrovský šutr a navíc je dole pěkná žumpa. Nakonec jedou jen Petr a Martin a oba v ní mizí úplně celí. Na závěr házíme Petra D., jakožto narozeninového oslavence, do vody.
Balíme a před jednou odjíždíme do Terstu. Je to něco přes dvě hodiny cesty, ačkoliv Liborovi, který strašně potřebuje na záchod, připadá cesta po dálnici jako celá věčnost. Zachraňuje ho až fronta před výjezdem z dálnice. I když možná nejen jeho, ale i italské policajty. O kus dál provádějí kontrolu a v případě, že by nás odstavili, měli by jistě vlhké polobotky. Do Terstu přijíždíme v 15:00. Prohlížíme město a přístav a v 17:00 se naloďujeme na trajekt. V 19:00 odrážíme od břehu, čeká nás 23 hodin na moři. Nejprve se zabydlujeme na palubě, ale strašně tam fouká, takže i když jsme chtěli spát venku, uchýlili jsme se nakonec přeci jen do tepla odpočívárny. Plavba proběhla neobyčejně klidně, moře nehoupalo a přestože jsme zdolali slivovicový pozdrav od Pepína, nikomu špatně nebylo.
Čtvrtek 1.5.
V 19:00 řeckého času (Řekové jsou o 1 hodinu napřed) se vyloďujeme v přístavu Igoumenitsa. Míříme po E 55 na jih. Cesta vede chvíli podél pobřeží. Máváme našemu trajektu Sophocles V společnosti ANEK LINES, který pokračuje na Korfu a dál na jih na Peloponés. Fotíme první romantický západ slunce nad mořem a pak se již silnice stáčí do vnitrozemí – směr Preveza. Jedeme asi 2 hodiny (100 km), několikrát bloudíme a proplétáme se úzkými uličkami řeckých městeček plných klábosících Řeků. Jak Slon poznamenává, bloudíme na úplně stejných místech jako on se zájezdem před dvěma lety. Řekové jsou ale příjemní. V jedné taverně nám ochotně radí, ale jak se ukazuje, někde byla asi chyba. Cesta totiž končí na hřbitově. Padají návrhy, že bychom tu mohli přespat. Někteří jsou ale razantně proti, takže otáčíme, málem porážíme zvoničku a bivakujem kousek vedle pod obrovským platanem u vesnice Vrissoila. Poté co objevujeme škorpiona si slabší povahy ustýlají v autobuse. My spíme pod hvězdami za celonočního zpěvu (podle někoho řevu) ptáků.
Pátek 2.5.
Petr nás budí hlasatelem. Snídáme, balíme a v půl deváté odjíždíme. Na programu je řeka Acheron. Do lodí nasedáme v půl desáté. Vody je skoro málo, ale dle kilometráže i Slona se má údolí po cca 2 km sevřít a řeka zúžit. Sice se tak děje, ale vody nepřibývá. Byla by to, být víc vody, krásná technická řeka se zablokováním a průskoky. Takhle tam průskoky sice jsou, ale je to taky pěkná drbačka. Úsek dlouhý 12 km jedeme 6 hodin. Lepší jsou až poslední 3 km poté, co zprava přiteče vyvěračka. Jinak je to ale nádherný kaňon. Na vodě potkáváme další 2 party vodáků – Němce a Čechy (Pražáci – mají to už jako poslední vodu, zítra jim jede trajekt). Končíme v Gliki.
Odpoledne ještě někteří dáváme řeku Louros (nejede Šárka s Petrem, Jonáš a Peťule). 4 km nad přehradou ZW – WW IV, 1 hod. Zpočátku to je takový „teče potok lučinou“. Proplétáme se mezi vrbičkami a bordelem, který voda přinesla. Občas to je docela humus. Pak začíná soutěska a obtížnost narůstá. Je hodně vody a o pěkná místečka není nouze. Jednou přenášíme – pod posledním těžším místečkem jsou stromy v řece. Pak už obtížnost klesá a soutěska se otvírá. Končíme u mostu nad přehradou v Agios Georgios u zbytků antického akvaduktu.
Ve čtvrt na osm odjíždíme. Opět bloudíme a seznamujeme se s řeckým venkovem a neasfaltovanými cestami (nebo spíše necestami). Zjišťujeme, že délku cesty nemá cenu uvádět v kilometrech, ale mnohem výstižnější je počet hodin. I když to chvílemi vypadá dost dramaticky, nakonec se před námi opět objevuje spásný asfalt. Kolem deváté dojíždíme k řece Arachtos na místo, kde budeme zítra končit (u městečka Plaka). Za tmy vaříme, někteří jdou navázat styk s domorodým obyvatelstvem do místní taverny, my si ustýláme opět pod širákem a nebem plným hvězd.
Sobota 3.5.
Petr nás opět budí jeho oblíbeným hlasatelem. Vstáváme a ranní hygienu provádíme pod antickým kamenným obloukovým mostem. V půl deváté odjíždíme proti proudu na vodu. Cestou děláme v jedné vesničce pokus o koupi chleba a navštěvujeme něco jako místní konzum. Chleba nemají a pan prodavač nás lámanou němčinou posílá do další vesnice. Opět šplháme serpentinami nahoru a vzápětí zase dolů. Druhý pokus je již úspěšnější a objevujeme pekárnu. Bereme ji útokem (kluci málem i s pohlednou pekařkou). Pak sjíždíme, spíše podle intuice, protože jinak se ani při řeckém stylu značení jezdit nedá, k vodě.
Kallaritikos, 13 km, WW II – IV. Nasedáme u starého a nového mostu. Vody z tajícího sněhu je poměrně dost, vodočet ukazuje 60 cm. Jedou všichni kromě Jonáše, Petr se Šárkou na orinoku. Začátek je poctivá IV. Po cca 1 km přitéká zleva potok, údolí se otvírá a obtížnost klesá – rychlá WW II – III, vlny. Pod betonovým mostem u Mihalitsi je váleček. Za mostem se údolí opět svírá a začíná soutěska. Obtížnost rychle roste až na WW IV. Urodilo se několik bojových eskymáků. Prim hraje Libor, který nevynechá jedinou příležitost. V jednom válečku však přeci jen krysí. Snaží se to sice svést na kajak Peťuly – ve válečku zaplavala o chvíli dříve – a Libor ho prý chtěl zachránit. My mu ale jeho pohádky nežerem a s radostí mu připisujeme další čárku za čochtana. O něco výš plave ještě Kuba. Po otevření soutěsky obtížnost opět WW III. Dojíždíme na soutok s Arachtosem interně nazývaným Erektos (dle skalního útvaru kousek před koncem) a pokračujeme dalších 11 km. Široká vodnatá WW II – III. Končíme u antického mostu v Plaka. Na vodě potkáváme partu českých vodáků – Kuře a spol. Čechů tu je víc než dost. Další zájezd jsme potkali při sjíždění k řece (resp. jen prázdnou karosu, která také vyklopila vodáky a jela na ně čekat do Plaky).
V pět odpoledne odjíždíme. Chceme se přesunou k řece Aspropotamos (Acheloos), nebo nějakému jejímu přítoku a ten druhý den dát. Řecké silnice, pokud to tak lze vůbec nazvat (spíš prašné cesty) nás ale zrazují. Nejprve jsme tvrdí a nějakou tou dírou nebo krajnicí sesunutou do údolí hluboko pod námi se nenechá Víťa zastrašit. Pak ale na brodu přes potok zapadáme a vzhledem k tomu, že vyhlídky na lepší cestu jsou minimální a noc je na krku, otáčíme a hledáme místo na přespání. Nakonec nacházíme malý plácek. Večer zvládáme i ohýnek a krátkou hudební produkci.
Neděle 4.5.
S možností sjet nějaký ten přítok jsme se již rozloučili. Vymýšlíme ale, kudy dolů do údolí abychom mohli dát alespoň Aspropotamos, který teče asi 200 m pod námi. Podaří se nám najít jakous takous cestičku a horolezecký sestup může začít. Vody je dost. Úsek nad rozestavěnou přehradou je cca 5 km vodnatá I – II. Kolem přehrady přejíždíme autem. Pod ní nasedáme a jedeme cca 8 km. Krásná vodnatá II – III, velké vlny. Spokojený je i Jonáš, který konečně nemá stísněné pocity z technických řek. Čochtana si připisuje opět jen Libor, který podcenil jedno místečko u skály a už tam byl. Končíme asi 4 km nad Kapsala u taverny, kterou navštěvujeme a dopřáváme si rybí hody.
Ve čtyři odjíždíme směr Trikala. Začátek cesty je opět po šotolině a přes most, který vypadá, jako by měl každou chvíli spadnout. Pak se ale šotolina mění na skutečnou silnici I. tř. a vypadá to, že dnes žádné dobrodružství s mikrobusem nezažijem. A skutečně. Oproti cestám, po kterých jsme až dosud jezdili, je toto téměř highway. Změnu oceňuje hlavně řidič Víťa, který po třech dnech řadí trojku a vzápětí dokonce i čtyřku. Spaní nacházíme u řeky Pinios kousek od městečka Kalambaka u klášterů Meteora, které máme v plánu zítra dopoledne.
Pondělí 5.5.
Po šesti řekách prokládáme vodácký program trochou kultury a vyrážíme na Meteory. Chvíli po rozjetí se však Víťovi na palubní desce rozsvěcí kontrolka EDC. Chytrá knížka píše, že je nějaký problém v motoru a je třeba vyhledat servis. Vzhledem k tomu, že kontrolka po chvíli zhasíná, nenecháváme se zastrašit a jedeme dál. Navštěvujeme jeden klášter v Meteorách, nakupujeme pohledy, krátce se zastavujeme v Kalambace, kde si s Petrem kupujeme každý dva gyrosy, posíláme pozdravy do Čech a vyrážíme dál. Motor ale začíná zlobit čím dál víc. Na vodáckém programu jsou řeky Klinovitikos (6 km), Malakasiotiko (2 km) a Pinios (10 km), které se do sebe postupně vlévají. Mě zmohlo vedro a jsem úplně mrtvá. Jedeme proto s Víťou a Jonášem hledat servis na mercedesy. Cestou ještě vysazujeme Jitku s Leničkou, které čekají u mostu v Kalambace, až zbytek dojede po vodě. Jedeme do Trikaly, což je trochu větší městečko asi 35 km daleko. Ptáme se u servisu Opla na Mercedes a posílají nás asi 3 km za Trikalu. Ze 3 km se postupně vyklube asi 15. Absolvujeme několik mezizastávek v pochybných servisech až konečně nacházíme ten náš. Jako na potvoru těsně před ním kontrolka zhasíná a autu jako by nic nebylo. Počítač ale chybu ukazuje. Vyměňují filtr a svorkovnici. Platíme 30 EUR a s pocitem, že je vše OK odjíždíme. Časově to vychází skvěle. Když přijíždíme zpět do Kalambaky ostatní právě vylézají z lodí. Před šestou odjíždíme a v sedm rozbíjíme tábor u Aliakmonu u mostu pod vesničkou Paliouria.
Úterý 6.5.
V plánu je řeka Aliakmon a odpoledne Venetikos.
Aliakmon: 12 km, úsek „Klosterschlucht“ – Paliouria – Elati. Je nadstav. Vodočet u mostu Paliouria ukazuje 140 cm. Je to vodnatá I – II. Občas vlnka. Pěkné krajinově. V jednom místě míjíme klášter postavený nahoře na skalách a kus před ním asi něco jako poustevnu i s mávajícím mnichem, který si nás dokonce vyfotil.
V půl dvanácté vidíme Víťu a autobus. Původně to vypadalo, že potáhneme lodě asi 3 km k asfaltce, ale z Víti se stal pravý vodácký řidič a zajel a zacouval s busem i vlekem do míst, kam bychom si mi ostatní netroufli ani s terénním speciálem. Navazujeme a vyrážíme dál. Asi po čtvrthodině se rozsvěcí naše známá kontrolka EDC, motor zhasíná a zůstáváme stát uprostřed polí. Necháváme vychladnout motor a zkoušíme nastartovat. Po několika marných pokusech nás optimismus opouští a začínáme tušit, že to nebude chvilková záležitost. Na protějším kopci vidíme vesnici Elati. Vyrážíme pro traktor nebo něco, co nás odtáhne alespoň na silnici. Postupně se do záchranné operace zapojuje téměř celá vesnice. Voláme do servisu, kde jsme byli včera, ale tam nám dávají košem, že do takové p….. pro nás nepojedou. Místní jsou ale strašně ochotní. Nejprve přijíždí místní mechanik - všehoopravář. Vyzkouší pár věcí, ale k ničemu to nevede. Protože neumí ani anglicky ani německy, jedu s ním a se Slonem do vesnice k majiteli místní taverny, který mluví německy. Voláme do Bosch Servisu ve městě asi 80 km daleko. Můžou přijet asi za dvě hodiny. Vypadá to, že pobyt se nám tu prodlouží. Pan domácí startuje své auto pick-up s otevřenou korbou a jede se Slonem pro ostatní. Přijíždějí asi za půl hodiny. Na korbu se naskládali všichni, i když prý cestou trochu vláli. Po dvou hodinách přijíždějí borci z Bosche. Jedeme s nimi k autobusu. Napojují auto na počítač a stanovují diagnózu. Špatné čerpadlo. Oprava bude trvat 2 dny (musejí nové objednat) a stát to bude 2 – 3 tis. EUR. Jdeme do kolen. Víťa se snaží spojit s majitelem autodopravy. Moc rad ale nedostává. Nakonec se domlouváme s mechaniky na tom, že odtáhnou bus do vsi, vymontují pumpu a vezmou ji s sebou do servisu kde zjistí, co s ní skutečně je. Možná by to mohlo být i za 1 – 2 tis. EUR. Příjezd do vsi je se vší parádou. Místní mechanik na traktoru, který pamatuje možná i jeho pradědečka a za ním na laně náš mikrobus značky Mercedes Benz. Pan domácí je strašně pohostinný. Vyjídáme a vypíjíme téměř všechny jeho zásoby. Jako správný obchodník však briskně přiváží další basy s pivem značky Amstel. Večer je vydařený. Libor hraje na kytaru. Stěžuje si, že jsme houby zpěváci a nic s námi není, ale nám se jeho produkce líbí. Ustýláme si na terase taverny. Nabídku pana domácího jít spát dovnitř zdvořile odmítáme. Snaží se nás sice přemluvit, protože říká, že ho lidi jinak pomluví, ale my přeci jen volíme raději čerstvý horský řecký vzduch. Noc je celkem klidná, i když občas nás kromě chrápání Jitky probudí i ventilátor z chladících pultů vedle v kuchyni.
Středa 7.5.
Volíme alternativní program – návštěvu kláštera Zavordas, který jsme viděli včera z řeky. Od vesnice Elati to není zas tak daleko. Chceme si cestu trochu zkrátit, proto volíme zkratku = kratší, ale zato horší cestu. Několikrát brodíme potok. Prodíráme se nízkým, hustým a pichlavým porostem habrů, jalovců a šípků. Ostré ostny nemilosrdně trhají naše oblečení i kůži na nohou. Slunce krutě pálí, pot štípe ve škrábancích na našich rozdrásaných lýtkách. Nakonec po všech útrapách přeci jen nacházíme cestu i lávku přes řeku. Klášter vypadá udržovaně, ale opuštěně. Najednou přijíždí místní Řek. Mluví jen řecky, ale přesto nás zve ochotně dál. Klášter je skutečně prázdný. Pouze v jedné kapli nacházíme dalšího Řeka, který dělá vnitřní výzdobu a maluje na zdi fresky. Mluví také jen řecky, ale rukama a nohama vysvětluje, že to co vidíme, je výsledek jeho tříleté práce a ještě tak 3 – 4 roky mu to zabere. Je to super. Ukazují nám dokonce nějakou starou korunu i s lebkou. Snažíme se jim vysvětlit naši včerejší příhodu s poustevnou ve skále a mávajícím mnichem. Chápou celkem rychle a k našemu úžasu nám nabízejí, že nás tam zavedou. Dobrodružství začíná. Ukazuje se, že ona poustevna je celkem dobře přístupná po uzoučké, na první pohled lehce přehlédnutelné pěšince. Přicházíme pod skálu, a pokud chceme až do poustevny, musíme překonat soustavu dřevěných žebříků, které již na první pohled žádnou velkou důvěru nebudí. Náš průvodce ale neváhá ani minutu. Vypadá to, že tu nejde poprvé, a aby dokázal stabilitu konstrukce, začíná na ní skákat. Máme sice strach, ale zvědavost je silnější. Vylézáme tedy postupně nahoru. Mnich tu ale bohužel není. Mrzí nás to, ale alespoň můžeme všechno důkladně prolézt, i když občas to není moc příjemný pocit chodit po prastarých prknech a mezerami vidět, nebo spíš nevidět ty díry pod sebou. Byl to skutečně zážitek. Kam se hrabe Meteora plná turistů. Navíc jsme se opět přesvědčili o srdečnosti místních lidí, protože i když jsme se snažili s naším průvodcem nějak vyrovnat, nechtěl si od nás vzít vůbec nic.
Zpět do vsi dorážíme kolem 17:00. Pot z nás přímo leje. Vaříme a pak domlouváme s panem domácím sprchu v podobě natažené hadice. Osvěžení je super. Nové čerpadlo do auta by měli přivézt zítra kolem poledne. Tak uvidíme.
Čtvrtek 8.5.
Vypadá to na den strávený v taverně. Ještě že je z terasy tak překrásný výhled na zasněžený masiv Olympu! Včera jsme se sice snažili sehnat nějaké auto, které by nás dovezlo na Venetikos s tím, že bychom pak dojeli po Aliakmonu až pod vesnici Elati a končili na stejném místě jako předevčírem, ale odvoz se bohužel nepodařilo zajistit. A to měli na začátku zájezdu někteří strach, že se do taverny vůbec nepodíváme! Pouze Šárka s Petrem a Vašek si ráno přivstali a vyrazili na kopec u vesnice. My ostatní si ještě živě pamatujeme, jak jsme včera umírali vedrem, a volíme raději stín za autobusem. S čerpadlem nakonec přijeli až po druhé odpoledne. Ve čtyři se dostavuje úspěch a my konečně zase slyšíme po dvou dnech ten slastný zvuk běžícího motoru.
V podvečer dáváme ještě Venetikos. Pěkná WW II, 9 km, na vodočtu odhadem 125 cm. Petr pořád vyhrožuje krásně čistou vodou, ale i tady je to pěkný kafe. Slonovi při nasedání uplouvá loď a musí za ní. Uplavání materiálu u šéfa zájezdu je tak závažný prohřešek, že jednohlasně souhlasíme s připsáním ne jedné, ale alespoň dvou čárek. Končíme na soutoku s Aliakmonem. Pěkné tábořiště s tekoucí pitnou vodou. Vaříme a o půl deváté vyrážíme směr Voidomatis. V půl jedné přijíždíme k mostu přes Voidomatis – výstupní místo.
Pátek 9.5.
Máme před sebou poslední den na vodě v Řecku, který je třeba díky zdržení zaviněném porouchaným autobusem plně využít. To ještě netušíme, že bude využit skutečně do poslední minuty. V plánu je řeka Voidomatis a poté dle času a vody Langafsaz a Kalamas.
Voidomatis - Jedeme úsek, který začíná pod vesničkou Vikos. Přístup k řece tekoucí v údolí hluboko pod námi jsou skutečné galeje. Sestup po kozích stezkách trvá asi 45 min a slunce pere a pere. Voda nám to pak ale bohatě vynahradí. Nasedáme přímo u vyvěračky. Řeka teče krásným kaňonem, břehy lemované prastarými platany, smaragdově modrá voda. Ne nadarmo je to prý nejčistší řeka Evropy. Jediné, co trochu kazí dojem je spousta malých mušek, které však se zvyšující se obtížností přestáváme vnímat. Voda je zpočátku lehká III, po chvíli však začíná obtížnost stoupat na krásnou technickou IV. Prohlížíme 2x, jinak lze jet vše na oči. První těžší místečko je asi metr široký průjezd mezi dvěma skalkami - nájezd do zatáčky a trochu to táhne na levou stěnu. Zvládáme to bez problémů. Jen Libor se snaží si jízdu trochu zpestřit, tyká si s levou stěnou a poté to projíždí hlavou dolů. Ale vzhledem k tomu, že „trénuje“ eskymáky při každé příležitosti, nedělá mu nyní zvednutí žádný problém. Peťula - nová členka klubu přátel čtyřkových vod - to projíždí pro změnu pozadu.
U mostu (asi po 5 km) přisedají Šárka, Petr Z. a Kuba. Jedeme dalších asi 5 km, sice jen I - II, ale krajinově neméně tak hezké jako vrchní úsek. Potkáváme zde asi 5 raftů místní raftařské společnosti a skupinu Ládi Hrona z Pardubic. Poté přejíždíme na řeku Langafsaz - pod vesnicí Havragi. Vody je minimum, ale jde to. 10 km WW I - II, několik těžších místeček, hezké údolí. Na soutok s Kalamasem přijíždíme kolem sedmé večer. Normální člověk by v tuto hodinu vylezl z lodě a skončil. I mezi námi se několik takových zbabělců našlo. Ne tak my ostatní. Adrenalinových zážitků máme málo, proto pokračujeme dál! Co je pro nás mizerných 15 km!
Je jasné, že to bude jen tak tak do tmy. Petr se ptá Slona, jestli nemá vzít s sebou telefon, protože i přístup k vodě autem není nic moc. Ale Slon, zastánce hesla „Zážitek nemusí být hezký, hlavně když je intenzivní.“ se slovy „Na co? Alespoň něco zažijem.“ odráží od břehu. Z jízdy se stává závod s časem. Ve zoufalé snaze oddálit soumrak řveme stále dokola píseň „Nezacházej slunce“. Po setmění nastává boj o přežití. Skloněné větve vrb se mění v zákeřná kopí. Z roští na břehu zahoukala sova. Nad vodou přelétl netopýr …
Dojíždíme za svitu měsíce a prvních hvězdiček. Měli jsme, jak se říká, z p… kliku, protože pozemní část expedice už chtěla odjet a hledat nás jinam. Pouze náhodou zahlédl Jonáš stín lodě na potemnělé hladině.
Jinak je tento úsek pěkná WW I v ještě hezčím kaňonu, po obou březích platany roztodivných tvarů jako v pohádce. I tady jsme se však přesvědčili o tom, že Řekové jsou strašní boldeláři a s odpadkama si příliš hlavu nelámou – uprostřed nepřístupného kaňonu jsme v řece našli vrak bavoráka. Asi sem připlul s velkou vodou.
Rychle navazujeme a odjíždíme do Igoumenitsy (asi 30 km) odkud nám zítra jede trajekt. Spíme nad přístavem na takovém betonovém placu, který jsme vzhledem k osazenstvu, které se zde nacházelo v době našeho příjezdu, pojmenovali šukaplac.
Sobota 10.5.
Bez problémů se naloďujeme a v devět zvedáme kotvy a máváme Řecku. Opět nás čeká 23 hodin plavby. Na palubě potkáváme naše kamarády kolaře, kteří jedou z Peloponésu a se kterými jsme se seznámili na trajektu cestou do Řecka. Vzájemně si sdělujeme zážitky a dojmy. My vyprávíme o porouchaném autobusu, oni o zkušenostech z jízdy po řecké železnici, která je mimochodem velmi levná, pokud má však člověk to štěstí a najde koleje a nádraží. Nutno říci, že cesta nazpět není zdaleka tak klidná, jako cesta tam. A vzhledem ke zcela klidnému moři nelze vinu svádět na houpající se trajekt. Konzumace všeho možného, co nabízel palubní obchůdek, především však několika lahví metaxy a retziny (řecké víno ze smolných sudů) si našla své oběti. Libor po několika hodinové hudební produkci odkládá kytaru a snaží se nejenom nás, ale i náhodné kolemjdoucí ženského pohlaví zatáhnout vedle do baru na diskotéku. Nakonec se s Peťulou a Jonášem necháváme přemluvit a jdeme. Přidává se i Martin, který rozhodně nezůstává za svým otcem pozadu. Poté, co Libor ale málem boří aparaturu, raději odcházíme zpět. Výsledkem plavby je čtyřnásobná nominace Martina. Před dalšími pomníky nás zachránilo snad jen to, že včas zavřeli v palubním obchůdku.
Neděle 11.5.
V 7:00 přistáváme v Terstu. Čeká nás celodenní cesta domů. Martin nemá zrovna nejzdravější barvu, a proto ho pro jistotu vybavujeme igelitovými pytlíky. Víťa na to šlape o sto šest. Do Hradce přijíždíme kolem deváté večer.
Pusík